Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 1.

Pískající bratr

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou budu slavná herečka, ale cesta ke slávě je dlouhá, což ovšem neplatí pro mého bratra, který se zapsal do historie hned několika obchodů a prodavačů jako záhadné pískající dítě. Abych byla konkrétní, on pískat neuměl, byly mu totiž sotva 3 roky. Pískaly za něj brány za pokladnami, které jsou tam kvůli případným zlodějům. Ne abyste si mysleli, že můj bratr kradl! Ne to opravdu ne, ale i tak pískaly brány v každém obchodu, do kterého vkročil. Bylo to otravné v každém obchodě vysvětlovat prodavačům, že nic neukradl a vysvléct ho ze zimní kombinézy i svetru. V jednom obchodě byla však velmi důkladná ochranka, která nás s vysvětlením, že se nám tohle nedopatření stalo již v několika obchodech předtím, pustit nechtěla. Nejprve jsme bratrovi sundali čepici, poté následovala kombinéza, svetr a nakonec i boty. Když sekuriťák prošel branou s bratrovými týden novými zimními koženými kozačkami, byli jsme, jak se lidově říká, doma. Brána se rozezněla pištivým zvukem a začala červeně blikat. Sekuriťák vrazil bratrovy boty taťkovi do ruky se slovy, že nám tam při nákupu nechali čip a jakmile domluvil, okamžitě zmizel. Tatíček (jak bratr taťkovi říká) vůbec nechápal, oč jde, ale asi po 15 vteřinách, co tam tak stál s botami v ruce, se probral ze štronza. Prošel branou s pravou botou, a nic. Poté prošel branou s levou botou a brána začala nečekaně pištět nám již tak známým tónem. Taťka vytáhl svůj kapesní švýcarský nůž, který vždy nosí sebou v ledvince, a začal botu rozebírat. Vytáhl z boty vložku, poté ještě druhou a najednou ho viděl, byl tam, ten hloupý malý čip, který rozezněl každou kontrolní bránu, který z mého bratra udělal malou celebritu a z mého otce vše známého lupiče.