Domácí mazlíčci
Myslím, že každé malé dítě jednou dospěje do věku,
kdy si strašně moc přeje nějakého toho domácího mazlíčka. Tudíž zůstává
samozřejmostí, že i bratr tohoto věku dosáhl a strašně moc žadonil o rádoby
domácího mazlíčka. Běžně si děti přejí psa, kočku, králíka nebo třeba morče,
ale to můj bratr ne, když už zvíře, tak pořádné! Bratr si usmyslel, že chce za
každou cenu kozu. Dokonce si na ni jeden čas i šetřil, ale naštěstí se nám mu
to povedlo jakštakš vymluvit, protože koza v paneláku by asi vážně být nemohla.
Prvním bratrovým domácím mazlíčkem byl můj křeček, o kterého se mi staral, když
jsem nebyla doma. Bratr se s Mydlinkou kamarádil až tak moc, že si ji
každý den bral do ruky, nechal ji běhat po bytě a dával jí pusinky. Ještě dnes
mám živě před očima scénu, kdy mě taťka seřval, když jsem ráno vstávala do
školy, a to z toho důvodu, že se vzbudil ve 3 hodiny ráno s divným
pocitem, že ho něco lechtá na břichu. Když pak otevřel oči, na břichu mu seděla
krásně uvelebená křečice Mydlinka. Bratr jí hold chtěl dát volnost a tak jí
nechal otevřená dvířka od klece. U Mydlinky to však neskončilo a po ní přišli
ještě dva její nástupci. Když už nás přestalo bavit čistit klece, rozhodli jsme
se čistit akvárka. Dalšími a vlastně i současnými bratrovými i taťkovými
mazlíky jsou dvě želvy, Líza a Chuděra. Nejlepším faktem je, že Líza je vlastně
želvák. Chuděru taťka donesl z práce, prý ji našel na kolejích. Želvička
měla přejetý ocas a přední nohu, tudíž si nezasloužila jinačí jméno než prostě
Chuděra. Bratr chtěl jednou vzít obě želvy ven na procházku, ale nejlepší nápad
to opravdu nebyl. Nemám tušení, kde se vzalo přirovnání pomalý jako želva, ale
u vodních želv to opravdu neplatí. Jan co se rozkoukali, už byly ta tam. Jak na
potvoru se každá rozběhla na jinou stranu, takže jsme je nestačili chytat.
Z ničeho nic bratr začal brečet, že ho želva kousla. Když jsem k němu
přiběhla, držel želvu v rukách hlavou k jeho tělu a želva držela
zahryzlé jeho tričko. Když jsem mu řekla, ať nebrečí, že mu drží jen tričko,
bratr po mě vykřikl: ,,No jasně že drží jenom tričko, když už jsem ju uškubl!“.
A přece jen. Pod tričkem měl na břichu vytetovaný krásný zkus od želvy. U
kousnutí do břicha to však neskončilo. Bratr chtěl dělat machra a povídat si se
želvami přesně tak, jak to umí taťka, ale výsledkem bylo jen to, že ho jedna
z nich krásně kousla do prstu. Jednou, se dokonce bratr rozhodl vzít jednu
z želv na výstavu domácích mazlíčků. Po příchodu místnosti zápisu se jej
jedna paní ptala, jaké jméno ta želva má, a jestli je to kluk nebo holka.
Brácha se na želvu chvíli díval, pak se otočil a říká mi: ,,Ty, Leňo, jak že jí
to říkáme? Když já nevím kterou jsem to vzal!“. Když jsem mu oznámila, že si
nedopatřením ráno želvy vyměnil a místo upravené a umyté Chuděry si vzal
špinavou Lízu a ještě k tomu v období její výměny krunýře, bratr
koukl na tu paní a říká jí: ,,To je Líza, víte, ale on je to vlastně kluk, takže
tam napište, že je to Lízák.“ U želv jeho touhy po mazlíčcích neskončili. Například
o Vánocích chtěl sestřenici ukrást její morče, protože se mu strašně líbilo. Touha
po koze, ho však do dnešních dnů pořád nepřešla. Na zahradě si za kamarády
našel žížaly, pavouky a kdejaké brouky včetně berušek, což jsem nevěděla. Když
bratrovi seděla jedna z těch jeho kamarádek na hlavě, odcvrnkla jsem ji
pryč. Když se mě bratr zeptal, co to dělám, co na té hlavě měl, odpověděla jsem
mu, že mu ve vlasech seděla beruška. Bratra by se v té chvíli krve
nedořezal a začal příšerně křičet: ,,Ty seš tak blbá, že to ani není možný! To
nebyla beruška, to byla moje kamarádka Karlička!“
Žádné komentáře:
Okomentovat