Jak mi úraz podkopl sebevědomí + zřejmě 1. klíčový moment nástupu nenávisti - díl 2.

 Ahojky všichni!

Dnes vám dopovím příběh o mém nesmyslném úrazu. Kdo nečetl 1. díl může tak napravit zde (bez přečtení nepochopíte kontext tohoto článku 😉).

Navážu na to, kde jsme minule skončili a začnu přímo tím, proč mě celou noc noha tak neskutečně bolela a měla jsem sto chutí vyrvat si bolestí drén z nohy...

Drén a klíčový moment, proč nenávidím svoji matku mají totiž jistou spojitost...

Než jsme odjeli do nemocnice, taťka chtěl utřít tu kaluž krve na zemi, aby krev nezaschla, neboť by to z naší podlahy později nešlo umýt (krev byla z velké části na linu, ale dost jí bylo bohužel i na dřevěných parketách - přechod z obýváku do předsíně). Matka slíbila, že kaluž vytře a my odjeli do nemocnice. 
Z nemocnice jsem se vrátila ubrečená (Vše co se stalo na mě dolehlo v autě, když jsem polonahá na zadních sedadlech čekala na taťku, který mi šel vyzvednout léky. Mému psychickému stavu nepomohl ani fakt, že mám po operaci a nohu mám pořád tam, kde by měla být. Po cestě do nemocnice mě totiž taťka plašil tím, jak jsem blbá a že mi tu nohu amputují...), malátná (vliv všeho) a totálně vyčerpaná (přes půl hodiny v šokovém stavu + vyskákat po jedné noze do 3. patra 75 schodů nebyla sranda). Matka doma seděla totálně vyčerpaně na gauči a nadávala mi, jaký bordel jsem udělala, že to bylo jak na jatkách po porážce prasete, že zem musela několikrát vytírat, že to nešlo dolů,... Bohužel si již nevzpomínám, co přesně jsem jí na to odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu, že já za to nemůžu a ať se laskavě netváří tak vyčerpaně, že nárok na to mám já. Naštvala se, že jsem "sprostá" a na férovku mi jednu flákla... Bohužel si vybrala to nejbolestivější místo - moji čerstvě zašitou nohu... Ano, vrazila mi přímo do místa, kde jsem před 2 hodinami měla vraženou anténu a nyní mi tam chyběl kus svalu, měla 2 vrstvy stehů a kus plastu - drén...

Po tomto aktu si nepamatuju nic víc než to, že se rodiče začali hádat a já se v slzách a příšerné bolesti složila do křesla...

Léčba už pak nějak šla. Po vytažení stehů, které bylo spíš škubání masa za živa (stehy mi zarostly a jeden mi v noze dokonce nechaly...) jsem dostala předepsáno jizvu jemně namydlit pro zjemnění a mazat nějakou mastí. Moje jizva se bohužel díky drénu a aktu mé matky těsně po operaci dost roztáhla a já při každém rozdělání ortézy propukla v pláč.

Celý listopad jsem do školy chodila v kraťasech či teplácích, které se jako jediné dokázaly natáhnout přes ortézu. Fakt, že jsem na noze měsíc nestála se podepsal na tom, že po dovolení na nohu stoupnout jsem jaksi v noze neměla cit, bylo to jako se znovu učit chodit. Přese všechno jsem neměla nařízené žádné rehabilitace, nohu jsem nějak rozchodila, ale žádné těžší cvičení nepřicházelo v úvahu. Měla jsem stále problémy nohu běžně používat, zdála se mi příšerně těžká (zřejmě fakt, že mi dorůstal sval).

Vrátit se do běžného života mi trvalo cca. 2-3 měsíce, necitlivost na levé straně (venkovní straně) stehna/kolena mi zůstával po dalších X let a i dnes mám pocit, že je místo na dotek jakoby se probouzelo z umrtvení (takový ten pocit, když máte po nějakém zákroku, kde vám nějakou část těla umrtvili a vy se toho místa dotknete, ale to místo není ani umrtvené, protože dotek cítíte, ale ani není plně oživené, dotek vám připadá tak nějak zvláštně vzdálený, mrazivý). 

Toto období pro mě bylo těžké i z toho důvodu, že jsem teprve v září (před 2 měsíci) přestala závodně tančit a chtěla jsem zkusit něco nového. Chtěla jsem své rodině dokázat, že nejsem na tom hudebně až tak špatně, jak o mně vždycky říkali (od malička jsem slyšela, že jsem hudebně hluchá), proto jsem si domluvila, že budu ve škole chodit na kroužek kytary, který jsem díky tomuto úrazu musela opět o půl roku odložit... Hned na začátku října jsem si také uvědomila, že mi chybí tanec, ke kterému jsem plánovala, že se v 2. pololetí (tedy na začátku února) opět vrátím, no bohužel se tomu tak již nestalo...

Následky?

I když mě ošetřující doktor ujistil, že koleno mám plně v pořádku, že se anténa kolene nedotkla, zřejmě se zarazila o tzv, rostoucí chrupavku (konec dlouhých kostí u dětí), čímž mi ji zničila a chrupavka zkostnatěla. Naštěstí jsem malého vzrůstu a od doby úrazu jsem již moc nepovyrostla, takže mi tento fakt zas až tolik neuškodil, no ale poznat to jde, což vám ukážu na fotce níže. Každopádně mívám problém s bolestí kolene, ale (musím zaťukat) není to nic příšerného, co by se nedalo přežít, stačí koleno svázat obinadlem (čehož jste si na některých stories na IG mohli všimnout), natřít gelem a za pár dní je po bolesti. Někdy však musím koleno stahovat obinadlem již preventivně (třeba delší jízda na kole do kopce).

Ano, je to sice jen o kousíček, ale mám jednu nohu delší než druhou,
takže mírně pajdám, čehož si nevšimnete, pokud mě dost dlouho 
nepozorujete při chůzi za mými zády 😁

Díky tomu, že mi rodiče stále vyčítali zranění, říkali, že je to moje chyba, že jsem měla dávat pozor atd., tak mé, do té doby již dost poškozené, sebevědomí rapidně spadlo. Od doby po sundání ortézy jsem začala nosit dlouhé kalhoty, které jsem nesundávala ani v létě. Nosila jsem jen rifle nebo tepláky a nikdy nesměly být kratší než 3/4 (tedy do půlky lýtek či těsně pod kolena). Nechodila jsem na bazén (byla jsem jen jednou a když jsem viděla, jak jemná kůže na jizvě v chlorované vodě zbělala, čímž byla ještě více viditelná, tak jsem na bazén zanevřela) a hrozně se styděla převlékat se do tělocviku. Trvalo mi několik let překonat tento můj stud a nebát se jizvu veřejně ukázat.

Moje vyrovnání se s tím, že mám velkou jizvu nebylo zase nijak drastické. Pomalu jsem s dospíváním došla k tomu, že je naprosto normální mít jizvy, že je to součást něčeho těžkého, čím jsme byli nuceni si projít. Zjistila jsem, že spousta lidí má mnohem větší a ošklivější jizvy a nebojí se je veřejně ukazovat. Byla jsme zahanbena tím, že když se mě někdo na jizvu zeptá, já budu muset popravdě odvětit, že jsem byla nepozorná a blbá, a že jsem si do nohy narvala televizní anténu...
Postupem času jsem si uvědomila, že to vlastně nebyla jen moje chyba, jak mi bylo vtloukáno do hlavy, ale také chyba rodičů, že nechali něco tak nebezpečného na hraní sotva 4 letému dítěti, že jsem to nemusela být já, kdo běžel otevřít dveře,... Dokázala jsem si odpustit a tak nějak brát jizvu jako součást mého těla, jako něco s čím od teď musím žít, jako něco co prostě již nikdy nezmizí a bude mi připomínat událost, která se stala, abych si příště dávala větší pozor.

Dnes je jizva již nepatrná, nebo alespoň není až tak moc "na oko" jak byla před lety (totálně zarudlá kůže) a po mém usmíření se s ní jsem si všimla, že se na moji jizvu vlastně nikdo nedívá! Takže jsem se X let trápila v dlouhých kalhotách v horkých letních měsících úplně zbytečně...

Každopádně je to něco, co jsem již hodila za hlavu a na svoji jizvu totálně zapomněla (před lety jsem si nemohla pomoc na ni denně několik minut zírat a přebírat si ten daný den několikrát dokola...). 

Fun fakt!

Když jsem poprvé po 2-3 týdnech šla do školy s berlemi, každý učitel se mě na začátku hodiny 15 minut ptal na to, co se mi stalo, což mě už u 3. vysvětlování přestalo bavit... Měla jsem sto chutí si dát na krk cedulku s nápisem "Ano, ty berle jsou moje! Jsem kráva a prorazila jsme si nohu televizní anténou!".

Byla jsem v 7. třídě, tak mám krásnou sedmičku 😁

Doufám, že vám tento můj příběh trochu pomohl, pokud jste ve stejné či podobné situaci s přijímáním něčeho, co se vám na vás nelíbí, nepřipadá vám přirozené atd.
Věřte, že je na světě spousta jiných lidí, co mají větší problémy, než jednu blbou jizvu, která je pouze vzpomínkou na bolavou minulost, abyste měli lepší budoucnost!

Jsem tu pro Vás!

Vaše Lenka 💙