Jak mi úraz podkopl sebevědomí + zřejmě 1. klíčový moment nástupu nenávisti - díl 2.

 Ahojky všichni!

Dnes vám dopovím příběh o mém nesmyslném úrazu. Kdo nečetl 1. díl může tak napravit zde (bez přečtení nepochopíte kontext tohoto článku 😉).

Navážu na to, kde jsme minule skončili a začnu přímo tím, proč mě celou noc noha tak neskutečně bolela a měla jsem sto chutí vyrvat si bolestí drén z nohy...

Drén a klíčový moment, proč nenávidím svoji matku mají totiž jistou spojitost...

Než jsme odjeli do nemocnice, taťka chtěl utřít tu kaluž krve na zemi, aby krev nezaschla, neboť by to z naší podlahy později nešlo umýt (krev byla z velké části na linu, ale dost jí bylo bohužel i na dřevěných parketách - přechod z obýváku do předsíně). Matka slíbila, že kaluž vytře a my odjeli do nemocnice. 
Z nemocnice jsem se vrátila ubrečená (Vše co se stalo na mě dolehlo v autě, když jsem polonahá na zadních sedadlech čekala na taťku, který mi šel vyzvednout léky. Mému psychickému stavu nepomohl ani fakt, že mám po operaci a nohu mám pořád tam, kde by měla být. Po cestě do nemocnice mě totiž taťka plašil tím, jak jsem blbá a že mi tu nohu amputují...), malátná (vliv všeho) a totálně vyčerpaná (přes půl hodiny v šokovém stavu + vyskákat po jedné noze do 3. patra 75 schodů nebyla sranda). Matka doma seděla totálně vyčerpaně na gauči a nadávala mi, jaký bordel jsem udělala, že to bylo jak na jatkách po porážce prasete, že zem musela několikrát vytírat, že to nešlo dolů,... Bohužel si již nevzpomínám, co přesně jsem jí na to odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu, že já za to nemůžu a ať se laskavě netváří tak vyčerpaně, že nárok na to mám já. Naštvala se, že jsem "sprostá" a na férovku mi jednu flákla... Bohužel si vybrala to nejbolestivější místo - moji čerstvě zašitou nohu... Ano, vrazila mi přímo do místa, kde jsem před 2 hodinami měla vraženou anténu a nyní mi tam chyběl kus svalu, měla 2 vrstvy stehů a kus plastu - drén...

Po tomto aktu si nepamatuju nic víc než to, že se rodiče začali hádat a já se v slzách a příšerné bolesti složila do křesla...

Léčba už pak nějak šla. Po vytažení stehů, které bylo spíš škubání masa za živa (stehy mi zarostly a jeden mi v noze dokonce nechaly...) jsem dostala předepsáno jizvu jemně namydlit pro zjemnění a mazat nějakou mastí. Moje jizva se bohužel díky drénu a aktu mé matky těsně po operaci dost roztáhla a já při každém rozdělání ortézy propukla v pláč.

Celý listopad jsem do školy chodila v kraťasech či teplácích, které se jako jediné dokázaly natáhnout přes ortézu. Fakt, že jsem na noze měsíc nestála se podepsal na tom, že po dovolení na nohu stoupnout jsem jaksi v noze neměla cit, bylo to jako se znovu učit chodit. Přese všechno jsem neměla nařízené žádné rehabilitace, nohu jsem nějak rozchodila, ale žádné těžší cvičení nepřicházelo v úvahu. Měla jsem stále problémy nohu běžně používat, zdála se mi příšerně těžká (zřejmě fakt, že mi dorůstal sval).

Vrátit se do běžného života mi trvalo cca. 2-3 měsíce, necitlivost na levé straně (venkovní straně) stehna/kolena mi zůstával po dalších X let a i dnes mám pocit, že je místo na dotek jakoby se probouzelo z umrtvení (takový ten pocit, když máte po nějakém zákroku, kde vám nějakou část těla umrtvili a vy se toho místa dotknete, ale to místo není ani umrtvené, protože dotek cítíte, ale ani není plně oživené, dotek vám připadá tak nějak zvláštně vzdálený, mrazivý). 

Toto období pro mě bylo těžké i z toho důvodu, že jsem teprve v září (před 2 měsíci) přestala závodně tančit a chtěla jsem zkusit něco nového. Chtěla jsem své rodině dokázat, že nejsem na tom hudebně až tak špatně, jak o mně vždycky říkali (od malička jsem slyšela, že jsem hudebně hluchá), proto jsem si domluvila, že budu ve škole chodit na kroužek kytary, který jsem díky tomuto úrazu musela opět o půl roku odložit... Hned na začátku října jsem si také uvědomila, že mi chybí tanec, ke kterému jsem plánovala, že se v 2. pololetí (tedy na začátku února) opět vrátím, no bohužel se tomu tak již nestalo...

Následky?

I když mě ošetřující doktor ujistil, že koleno mám plně v pořádku, že se anténa kolene nedotkla, zřejmě se zarazila o tzv, rostoucí chrupavku (konec dlouhých kostí u dětí), čímž mi ji zničila a chrupavka zkostnatěla. Naštěstí jsem malého vzrůstu a od doby úrazu jsem již moc nepovyrostla, takže mi tento fakt zas až tolik neuškodil, no ale poznat to jde, což vám ukážu na fotce níže. Každopádně mívám problém s bolestí kolene, ale (musím zaťukat) není to nic příšerného, co by se nedalo přežít, stačí koleno svázat obinadlem (čehož jste si na některých stories na IG mohli všimnout), natřít gelem a za pár dní je po bolesti. Někdy však musím koleno stahovat obinadlem již preventivně (třeba delší jízda na kole do kopce).

Ano, je to sice jen o kousíček, ale mám jednu nohu delší než druhou,
takže mírně pajdám, čehož si nevšimnete, pokud mě dost dlouho 
nepozorujete při chůzi za mými zády 😁

Díky tomu, že mi rodiče stále vyčítali zranění, říkali, že je to moje chyba, že jsem měla dávat pozor atd., tak mé, do té doby již dost poškozené, sebevědomí rapidně spadlo. Od doby po sundání ortézy jsem začala nosit dlouhé kalhoty, které jsem nesundávala ani v létě. Nosila jsem jen rifle nebo tepláky a nikdy nesměly být kratší než 3/4 (tedy do půlky lýtek či těsně pod kolena). Nechodila jsem na bazén (byla jsem jen jednou a když jsem viděla, jak jemná kůže na jizvě v chlorované vodě zbělala, čímž byla ještě více viditelná, tak jsem na bazén zanevřela) a hrozně se styděla převlékat se do tělocviku. Trvalo mi několik let překonat tento můj stud a nebát se jizvu veřejně ukázat.

Moje vyrovnání se s tím, že mám velkou jizvu nebylo zase nijak drastické. Pomalu jsem s dospíváním došla k tomu, že je naprosto normální mít jizvy, že je to součást něčeho těžkého, čím jsme byli nuceni si projít. Zjistila jsem, že spousta lidí má mnohem větší a ošklivější jizvy a nebojí se je veřejně ukazovat. Byla jsme zahanbena tím, že když se mě někdo na jizvu zeptá, já budu muset popravdě odvětit, že jsem byla nepozorná a blbá, a že jsem si do nohy narvala televizní anténu...
Postupem času jsem si uvědomila, že to vlastně nebyla jen moje chyba, jak mi bylo vtloukáno do hlavy, ale také chyba rodičů, že nechali něco tak nebezpečného na hraní sotva 4 letému dítěti, že jsem to nemusela být já, kdo běžel otevřít dveře,... Dokázala jsem si odpustit a tak nějak brát jizvu jako součást mého těla, jako něco s čím od teď musím žít, jako něco co prostě již nikdy nezmizí a bude mi připomínat událost, která se stala, abych si příště dávala větší pozor.

Dnes je jizva již nepatrná, nebo alespoň není až tak moc "na oko" jak byla před lety (totálně zarudlá kůže) a po mém usmíření se s ní jsem si všimla, že se na moji jizvu vlastně nikdo nedívá! Takže jsem se X let trápila v dlouhých kalhotách v horkých letních měsících úplně zbytečně...

Každopádně je to něco, co jsem již hodila za hlavu a na svoji jizvu totálně zapomněla (před lety jsem si nemohla pomoc na ni denně několik minut zírat a přebírat si ten daný den několikrát dokola...). 

Fun fakt!

Když jsem poprvé po 2-3 týdnech šla do školy s berlemi, každý učitel se mě na začátku hodiny 15 minut ptal na to, co se mi stalo, což mě už u 3. vysvětlování přestalo bavit... Měla jsem sto chutí si dát na krk cedulku s nápisem "Ano, ty berle jsou moje! Jsem kráva a prorazila jsme si nohu televizní anténou!".

Byla jsem v 7. třídě, tak mám krásnou sedmičku 😁

Doufám, že vám tento můj příběh trochu pomohl, pokud jste ve stejné či podobné situaci s přijímáním něčeho, co se vám na vás nelíbí, nepřipadá vám přirozené atd.
Věřte, že je na světě spousta jiných lidí, co mají větší problémy, než jednu blbou jizvu, která je pouze vzpomínkou na bolavou minulost, abyste měli lepší budoucnost!

Jsem tu pro Vás!

Vaše Lenka 💙

Jak mi úraz podkopl sebevědomí + zřejmě 1. klíčový moment nástupu nenávisti - díl 1.

 Ahojky všichni!

Vzhledem k tomu, že se snažím zbavit problémů se svým sebevědomím, zbavit se problémů z minulosti, které mě stále tíží, otevřít se a prostě celkově se v životě posunout dál, jsem se rozhodla, že vám sem čas od času napíšu i nějaký ten osobnější příběh...

Vzhledem k tomu, že osobní příběh je pro mě těžké vyprávět, je možné, že chvilkami budu různě přeskakovat, doufám, že vás to neodradí od čtení, děkuji za pochopení...


Dnešní příběh je o mém naprosto nesmyslném úrazu z nedbalosti (což je asi každý úraz), který měl za následek, že jsem se začala nenávidět, bála jsem se veřejně ukazovat svoji jizvu a taky to byl takový první velký okamžik, na který si vzpomínám, kdy se můj, do té doby už dost špatný, vztah s matkou překlopil v nenávist, kterou cítím dodnes...


Začala bych tím, co se vlastně stalo...

Byla jsem v 7. třídě a měla jsem měsíc po svých 13. narozeninách. Bratr v té době měl asi týden po 4. narozeninách, naučil se odemykat dveře a utíkat z domu ven. Aby neutíkal, tak jsme museli dávat za dveře židli. Když došel večer taťka z práce, běžela jsem ke dveřím, abych mu otevřela (kvůli židli se z venku otevřít nedalo). Když jsem běžela ke dveřím, míjela jsem křeslo, za kterým si můj bratříček celý den hrál na řidiče bagru.

Ke dveřím jsem už doběhnout nezvládla, zastavila jsem se o stěnu v předsíni se zvláštním pocitem. Moje levá noha najednou jakoby ztratila veškerou energii a cit, složila jsem se na zem, která byla již jednou velkou kaluží krve. Oči mi sjely dolů na moji nohu až poté, co na mě vyděšený otec z poza dveří zakřičel: "Co to máš v noze!"
Poté už vzaly věci rychlý spád... Taťka mi rychle s mojí pomocí nohu obvázal tlakovým obvazem. Dvě vrstvy okamžitě protekly, třetí vrstvu jsme vzdaly... Vzal mě do náručí, seběhl se mnou všechna tři patra snad během sekundy... Za pár minut jsme byli v nemocnici. Bylo pár minut po 6. hodině večer, takže čekárna na chirurgii byla prázdná (byla tam jen jedna babička). Byl začátek listopadu, já ležela na lehátku jen v kalhotkách a tričku s krátkým rukávem. Sestřička okamžitě běžela pro peřinu, myslela, že se třepu zimou, avšak já byla jen ve stavu naprostého šoku (celkově jsem byla docela klidná, nohu si doma zvládla ošetřit... výcvik při HMZ - hlídka mladých zdravotníků, mi tak zde byla velkým přínosem). Doktor se snažil vtipkovat, aby mě trochu rozptýlil a uklidnil, že vše bude v pořádku. Do dnes nezapomenu na první reakci doktora, když mě poprvé uviděl "Ježiš, co to je? Deštník?"

Následná operace proběhla v pořádku. Z nemocnice jsem byla propuštěna pár minut před 8. hodinou večerní. Nohu jsem měla celou umrtvenou lokální anestezií, dostala jsem berle, ortézu od kotníku až do poloviny stehna a upozornění, že na nohu nesmím alespoň 3 týdny za žádnou cenu stoupnout, že mám dvojité stehy, a že mám zítra ráno dojít na kontrolu a převaz.


Abyste byli v obraze co se vlastně ve skutečnosti stalo...

Bráška si hrál na bagristu tím stylem, že si do křesla zezadu strčil "řadicí páku", která byla vlastně starou anténou z naší televize. Bohužel se mi při mém pokusu běžet otevřít povedlo o tuto "řadicí páku" zakopnout a její druhý konec (který byl bohužel zlomený) si zapíchnout do nohy. Při tomto "šoku" jsem pak narazila do stěny, která anténě pomohla zalomit se a vsunout se hlouběji dovnitř.

Celkově jsem tedy měla kus kovové antény se zalomeným plastovým koncem zapíchlý v stehenním svalu ve hloubce 17 centimetrů. Doktor mi tedy musel naříznout kůži, aby se dostal dovnitř a ze svalu mi vyřízl tu zpropadenou anténu.

Celou noc po operaci jsem nedokázala spát, neboť padla účinnost anestetik a trpěla jsem příšernou bolestí. Ráno při převazech mi konečně vytáhli drén na odtok krve, který mi celou noc v noze tak vadil (později vysvětlím proč).

(drén = malá plastová či gumová trubička, kousek plastu či gázy atd., který se dává do velkých zranění na odtok tělních tekutin, já osobně jsem měla pro odtok krve, aby se mi nekupila uvnitř a netvořila se podlitina)
(Celkově jsem měla 1 vnitřní stehy na stehenním svalu, venkovní stehy, drén, převaz, gelový polštářek na chlazení a na "odlehčení", druhý převaz, ortézu.)

Fun fakt!

Při vstupu do ordinace mi doktor oznámil "No tak už si pomalu zvykejte bez berlí...", na což jsem mu odvětila že mám berle necelých 12 hodin. Jen na mě zvláštně koukl z pod brýlí a řekl, ať se tedy posadím na lehátko. Sestřička byla taky dost vtipná... Při pokusu vyšplhat se na lehátko jsem nohu na lehátko "vyhodila" za pomoci kovových částí po bocích ortézy, za které jsem nohu chytla. Sestřička jen protočila oči se slovy "Nedělejte, že je ta noha tak těžká, že si musíte pomoct...". Jen jsem poznamenala, že bych chtěla vidět ji, kdyby jí chyběl kus svalu a byla jsem ráda, že jsem po převazu nemocnici zase na týden opustila. Ten "joke" s tím, jak mám těžkou nohu jsem si pak následně vyslechla ještě několikrát, při každé další návštěvě...

Pokračování příště... (odkaz na 2. díl zde)
(Přidám i fotky, jak jizva vypadá nyní a jaké mám následky 😉)

Vaše Lenka 💙

Moje první zkušenost s kontaktními čočkami (Visiomax) a rady pro začátečníky

Ahojky všichni!

Kdo mě zná a čte mé články pravidelně, tak ví, že něco takového normálně nedělám a toto je první článek tohoto rázu, ale rozhodla jsem se ho napsat kvůli tomu, aby stejně naivní jedinci jako já, neudělali stejnou chybu...

Asi bych měla začít tím, že už od malička jsem chodila na oční s refrakčními vadami a dokonce jsem měla nosit brýle, které jsem ale věčně nosila jen v tašce, protože jsem se za brýle styděla a nechtěla si zrak ničit ještě víc. Ve výsledku mi nenošení brýlí pomohlo. Zrak se mi cvičením zlepšil natolik, že jsem brýle nosit nemusela po dalších 12 let. Zrak se mi opět zhoršil až na střední škole, kdy nám nainstalovali bílé tabule, ale o tom článek zase někdy jindy.

Ve výsledku jsem ve svých 20 letech začala nosit brýle, protože jsem ve škole neviděla na prezentace, které nám na vysoké škole promítají, a bez kterých se pak nemám z čeho učit do některých předmětů.
Jelikož pracuji s dětmi a jak se říká, pořád někde lítám, tak mi začaly brýle zavazet, takže jsem vždy při práci brýle odložila na úkor toho, že jsem pak viděla dost rozmazaně. (Jednou se mi dokonce povedlo odstřelit si brýle při střelbě z luku, kdy mi o brýle zavadila natažená tětiva.)
Přesně tohle byl můj důvod, proč jsem se rozhodla, že vyzkouším kontaktní čočky.

Dostáváme se k samotným kontaktním čočkám

Kontaktní čočky nejsou žádná sranda. Já osobně jsem ve svém týdenním režimu nenašla čas na to, abych se objednala do optiky na první aplikaci čoček, protože jsem končívala ve škole pozdě, neměla jsem žádné dlouhé pauzy, lektorovala jsem a celkově jsem prostě neměla žádnou volnou skulinu, do které bych to mohla nacpat, a tak se stalo, že jsem se dozvěděla o kontaktních čočkách, které jsou nejlépe dostupné běžnému smrtelníkovi (a nebo prostě člověku časově vytíženému), a to o čočkách Visiomax značky DM drogerie.

Před koupí čoček jsem o kontaktních čočkách věděla jen to, že plavou v roztoku, mají určitou dioptrii, určitou dobu životnosti, že ne všichni čočky ve svých očích snesou a že při aplikaci čoček si musíte dávat pozor na to, aby čočka nebyla přetočená.
Můj původní záměr koupě čoček byl ten, abych zjistila, jestli snesu mít v očích čočky a pak, že bych si čočky objednala přes internet, protože do optiky to skze svůj časový harmonogram nestíhám.

A teď k samotnému zakoupení čoček Visiomax

Jednoho pěkného dne jsem tedy došla do DM drogerie a koupila si na vyzkoušení jednodenní čočky značky Visiomax, které spadá pod značku DM drogerie. Již při nákupu mě zarazila příšerně vysoká pořizovací cena.

K samotnému balení:

V krabičce je 8ks jednotlivě balených jednodenních čoček a obrovský příbalový letáček, na kterém máte popsané používání čoček a obrázek jak poznat, zda není čočka převrácená, ale rovnou vám můžu říct, že tento poznávací znak na čočkách vůbec nešel poznat, naštěstí jsem na to objevila jiný trik, takže jsem si byla 100% jistá, že čočky nasazuji dobře.

Pořizovací cena krabičky je 149 Kč, což je až moc s porovnáním ceny měsíčních čoček stejné značky, které Vás vyjdou na 189 Kč.
Když si to vypočítáte, tak Vás 1 den nošení jednodenních čoček vyjde na 37 Kč, kdežto 1 den nošení měsíčních čoček na pouhé 2 Kč, což je sakra velký rozdíl, nemyslíte?
A to nemluvím o tom, že pokud máte rozlišné dioptrie, musíte koupit krabičky 2, takže Vás 8 dní nošení jednodenních čoček vyjde na 289 Kč, přitom za tuto cenu můžete v klidu pořídit kvalitní měsíční čočky a dokonce i barevné!
Pro představu (schválně jsem se ptala a hledala informace), když byste si chtěli objednat kvalitní jednodenní čočky z optiky, tak Vás 1 den nošení vyjde v rozmezí mezi 11-16 Kč (samozřejmě větší balení=levnější cena), což je docela sakra rozdíl...

No a k mé samotné zkušenosti s nošením

Popravdě, čočky jsem vyzkoušela pouze jednou a můžu říct, že stačilo. Nejen, že jsem čočky nasazovala více než půl hodiny což nebylo způsobeno jen tím, že je nasazuji sama poprvé (čočka se mi pořád lepila k prstu i když jsem ji měla mokrou od roztoku a na oku nechtěla držet - pro představu při 1. nasazování čoček se správnou velikostí pro mě jsem je měla v oku během asi 3 minut obě dvě bez jakýchkoliv potíží). Po dlouhé době zápasení s nasazením a asi 6 hodinách nošení jsem dospěla k tomuto závěru:
Pravé oko bylo v celku v pořádku, ale po 4 hodinách nošení mi již začala čočka vadit a měla jsem takový dost divný pocit jakoby se mi všechno začalo mlžit (možná to bylo tím, že se začalo stmívat, ale ten pocit byl opravdu dost nepříjemný). Levé oko mě celou dobu řezalo (přitom jsem měla čočku vloženou dobře), slzelo a nakonec jsem jsem asi po 3 hodinách nošení čočku prostě a jednoduše z oka vyslzela, nedalo se to s ní vydržet, i když jsem zkoušela čočku vyměnit, na levém oku mi čočka prostě nesedla. Každopádně mi u obou očí vadil fakt, že po nasazení čoček jsem nebyla schopná zaostřit na blízku. Vše ve vzdálenosti asi do 50 cm od očí bylo rozmazané, jakoby v husté mlze, což mě, jako člověku, který pořád pracuje na nějakých miniaturách dost vadilo.

Výhody a nevýhody jednodenních čoček Visiomax

Poslední slovo k čočkám Visiomax - Ať jsem hledala jak jsem chtěla, tak na celé krabičce není jediné zmínka o rozměrech kontaktních čoček, za což mají u mě velké mínus s výkřičníkem (přijde mi to jako kupovat zajíce v pytli nebo jako auto bez toho, aniž byste věděli co má pod kapotou...). Přece jen všichni mají jiné zakřivení čočky a nenapsat rozměry na balení, ale až dovnitř na pouzdro čočky, když je krabička ze všech stran zalepená mi přijde jako úmyslné klamání zákazníka, aby si produkt zakoupil a ve výsledku zjistil, že je mu produkt k ničemu (Kup si tenisky bez toho, aniž bys je vyzkoušel jestli ti jsou.).

Celkově jsem čočkami dost zklamaná, rozhodně si je znovu nikdy nekoupím a vím, že tento názor nemám sama (z různých recenzí vyplývá, že s těmito čočkami je spokojená asi 1/4 lidí, což není nic překvapivého vzhledem k jedné velikosti čoček - to je asi jako bych řekla, že tyto čočky smí nosit jen lidé s modrýma očima, taky bych se dopracovala k malému počtu lidí, kteří by tuto podmínku splňovali)


Takže v závěru pro všechny, co chtějí začít s kontaktními čočkami. Pokud nechcete zážitek s totálně červeným a uslzeným okem, rozhodně nezkoušejte jen tak nějaké kontaktní čočky a 100% si zajděte do optiky na první aplikaci kontaktních čoček. Tento kurz je většinou hodinový (záleží na Vás, já to měla za sebou za 35 minut 😄) a většinou se v pohybuje v ceně od 700 do 1000 Kč (stačí kouknout na recenze a vybrat si optiku, která Vám bude vyhovovat. Já osobně našla optiku, kde jsem kurz měla za pouhých 580Kč a hodnocení bylo velmi pozitivní 😉). Pokaždé v ceně kurzu máte zkušební pár čoček, vyšetření očí, určení správného zakřivení čoček (velmi důležité!), kurz toho jak čočky správně nasadit, vyjmout, jak se o ně starat a většinou i kontrolu (cca. po 14 dnech) zdarma. Věřte mi, že se do tohoto kurzu vyplatí investovat peníze, protože zrak máme jen jeden a je důležité o něj pečovat!
A také Vám mohu jen doporučit nekoukat na pořizovací cenu kurzu, ale hlavně na recenze (nejlépe i osobní), protože v optice kam jsem šla, byly sice velmi pozitivní recenze, ale moje zkušenost moc pozitivní nebyla 😕

Vaše Lenka 💙

Prosím o dodržování autorských práv !!!Pokud chcete fotky či text někam kopírovat dovolte se autora (tím myslím samozřejmě sebe) a u zkopírovaného uveďte citaci, také bych byla ráda, kdybyste mi poté dali vědět, kde se mé příspěvky nachází !!!

Proč je dobré chodit na přednášky

Ahojky všichni!

Po několika otázkách typu "Proč chodíš na přednášky, když jsou nepovinné?" jsem se rozhodla, že Vám napíši, proč je podle mě dobré na tyto nepovinné hodiny chodit. Tady je mých 7 naprosto jednoduchých tipů:

1. Většinou trvají jen hodinu, což není nijak extrémně dlouhá doba a pokud je máte mezi nějakými semináři, je to vhodný způsob jak "zabít" volný čas. ⏰
   
   
2. Máte v nich volnost, takže kdykoliv můžete odejít, můžete jíst nebo se věnovat jiné práci (třeba počítat úkol do matematiky 😅). Jediné co je zakázáno je vyrušovat 😜
   
   
3. Dozvíte se zase něco navíc, takže se pak ve zkouškovém nemusíte tolik "šrotit", protože každý si z hodiny alespoň něco zapamatuje, i když zrovna nedává pozor. 📚
   
   
4. Semináře (povinné hodiny) jsou většinou zaměřené na praktickou výuku, tudíž teorii si k tomu musíte nastudovat sami, což pokud budete chodit do seminářů, nemusíte. (Semináře a přednášky se doplňují, často se stane, že se Vás vyučující v semináři zeptá, co berete na přednášce.)
   
   
5. Je to jedno z míst, kde můžete potkat své spolužáky, které jinak vůbec nevidíte.👀👪
   
   
6. Dozvíte se spoustu věcí i okolo (třeba co máte očekávat u zkoušky, co vše má obsahovat Vaše seminární práce, jak přesně vypracovat domácí úkol,...). Takový příklad z praxe: My jsme si s jednou magistrou hodinu povídali o jejím studijním pobytu s Erasmem. 💬
   
   
7. Někdy se dozvíte i velmi zajímavé věci, jako třeba tyto citace mých vyučujících..."Využijte svůj racionální mixér!", "Vzdělanost, je nejsilnější afrodiziakum.", "Vezmeme si třeba příklad 4+3=7 a budeme dělat, že ten výsledek nevíme. My ho sice víme, ale budeme dělat jakože ne.", "S dětmi zacházíme ekonomicky.",... 💭
   Zkrátka, někdy se v těch hodinách vážně pobavíte 😂😅

Tak co, začnete na přednášky chodit taky?

vaše Lenka 💙

Den proti palmovému oleji

Ahojky!

Tak po roce tu opět máme 1. únor a to znamená, že tu máme den bez palmového oleje. 🐒🌴
Kdo mě znáte delší dobu víte, že jsem se do tohoto tématu dost pustila minulý rok. Jelikož jsem svůj kanál na YouTubu nedávno do odvolání pozastavila, nebudu vám říkat, ať se kouknete na moje video z minulého roku, avšak chtěla bych vás namotivovat, abyste na tuto tématiku nezanevřeli a trochu se o ní něco dozvěděli. Jelikož chápu, že spousta lidí v dnešním světě je líná a nějakým hledáním informací se nechce zatěžovat, ale co vám můžu rozhodně doporučit jsou stránky http://www.stoppalmovemuoleji.cz/ kde se přehledně můžete proklikat všemi nejdůležitějšími fakty a o této problematice.

Mimochodem, kdo mě zná, ví, že jsem s Koalicí proti palmovému oleji (KPPO) spolupracovala a vytvořila pro ně krátké video o problematice palmového oleje pro děti, na které se můžete podívat zde. (Budu velice ráda, pokud video podpoříte palcem nahoru a případným sdílením. Samozřejmě, pokud se vám video bude líbit.) 🌴🐒

Pokud vás tato problematika začala trochu více zajímat, doporučuji podpořit kampaň http://www.ceskoprotichudobe.cz/, která se okrajově o problematiku palmového oleje taky zajímá.

Nebojte se nikam se přihlásit. Kupříkladu Česko proti chudobě je naprosto skvělá kampaň, kterou mohu vřele doporučit. Když se k nim přihlásíte, pošlou vám dopis se spoustou informačních letáčků, kde se dozvíte veškeré hlavní informace a pro jejich kampaň typickou bílou stužku (náramek) na označení podpory jejich projektu.
Jejich kampaň je opravdu naprosto bez chyby, dokonce mi zdarma zaslali i materiály na vytvoření nástěnky a komunikace s nimi také nemá chybu.

Ať už se k tomuto dnu připojíte nebo ne, přeji vám pěkný 1. únor a zkuste se zamyslet i nad okolním světem, ne jen nad tím, co si dnes dáte k obědu nebo co si oblečete.

        vaše Lenka 🌴

OSOBNÍČEK - Chce to změnu! - Udržitelná móda a já

Ahojky všichni!

Od doby co jsem nastoupila na vysokou školu a každodenně dojíždím do Brna cítím, jako bych se najednou stala někým jiným. Mám pocit, jako bych to někde uvnitř byla stále já (svými myšlenkami, postoji, ideemi, atd.), ale potřebovala jsem se vysvobodit z nějakého jakoby vězení. Cítila jsem, že urychleně potřebuji nějakou změnu a tentokrát to odnesl můj šatník, a to kompletně!

Vážně jsem konečně sehnala košili? :D

V jednoduchosti je krása ♥

Musím se přiznat, že já jsem už pár let šatník absolutně vůbec netřídila, pořád jsem chodila ve stejném (pro mě již nudném) oblečení, vždy jsem prostě jen došla, popadla něco co bylo zrovna po ruce a šla jsem. Najednou se ve mě něco vzbudilo a já cítila, že takhle to dál už prostě nejde a tak jsem jednoho krásného dne šla na nákupy a kompletně si přeměnila celý šatník!
(A předpokládám, že ho teď zase pár let třídit nebudu 😁)

Tímto kabátkem vše začalo - Luci, Díky, že jsi mě přinutila ho koupit!

Ze svého původního šatníku jsem si nechala opravdu jen minimum kousků, protože mi přišlo, že už prostě nevyjadřují to, co opravdu jsem, jak se cítím a prostě mě již dávno omrzely, takže trička s potisky, proužky či více barvami prostě letěla. Co byl pro mě docela šok, bylo zjištění, že ve skutečnosti vlastním pouze jen jeden svetr! Takže nejspíš uhádnete, co jsem šla kupovat jako první...

Do teď jsem nesnášela šaty a sukně...

Po nijak extra zdlouhavém nakupování jsem si zpestřila svůj nový šatník řadou svetrů, triček s dlouhým rukávem, košil, ale i kabáty a botami. Naprosto jsem se zamilovala do pletených kousků, které jsou pro mě (hlavně v opravdu studených dnech) zdrojem úžasného teploučka a příjemného pocitu na omak (Kdo by neměl rád něco, co je hřejivé a měkké zároveň že? 😊). Jak jsem již zmínila, naprosto jsem propadla svetrům, šálám, návlekům, čepicím a dokonce i pleteninovým šatům, zkrátka všemu, co je vlněné (nebo bavlněné), měkké a teploučké 😁😊
(Zde bych velmi ráda dodala, že jakékoliv menší kousky jako jsou šály, čepice, návleky, atd.. si pletu vlastnoručně sama. Mám velmi ráda hrubou přízi a velké jehlice. Nebojte se pletení i vy a vyzkoušejte si cokoliv vytvořit sami. Není to složité a netrvá to zase až tak dlouho)

S ♥ pletené čepičky, šála i návleky

Jak jsem zmínila už o pár řádků výš, vyloučila jsem trička s potiskem, atd. rozhodla jsem se zůstat u formálních jednobarevných kousků, které mají tu výhodu, že se dají různě kombinovat (vrstvit). Zvlášť na podzim jsem zjistila, že se není opravdu čeho bát, chce to jen být trochu kreativní a nebát se vyjádřit své vlastní pocity. Začala jsem nosit i červené věci (koupila jsem si sako/kabát a červené balerínky na nízké platformě od Marca Tozziho) a kombinovat klidně i modrou se zelenou. Prostě a jednoduše se oblékám podle toho, jakou mám zrovna náladu (a podle situace samozřejmě), což bych vřele doporučovala všem! Dámy (ale i pánové) buďte samy sebou a nehleďte na to, co si o vás myslí ostatní, nebojte se vyjádřit se a být kreativní! 😉

Zmíněné balerínky a kabát + nové šaty

No, často to nedělám, přijde mi, že jsem dost nefotogenická, ale tady je pár fotek mé maličkosti 😉😜

          Co myslíte? Prospěla mi změna?
            s 💙 vaše Lenka

OSOBNÍČEK - Jak jsem se stala lektorkou zájmového kroužku pro děti

Ahojky všichni!

 Jak jsem již nakousla v předešlém článku, začala jsem učit zájmový kroužek keramiky pro děti v MŠ a ZŠ (původně je kroužek určený jen pro jednu skupinu, ale jelikož učím na vesnici, kde je relativně málo dětí, tak mám obě věkové skupiny smíchané, ale k tomu se ještě dostanu). No a jak jsem se k tomu dostala, co mě k tomu vedlo a jak vypadá práce s dětmi vám právě teď povím.

lístečky, ježečci, sněhuláčci,..

Jak jsem již psala v minulém článku (kdo nečetl, odkaz zde) chyběl mi kontakt s dětmi a tak jsem po dlouhém pátrání a přemýšlení, jak to zařídit narazila na inzerát, že bych se mohla stát lektorkou zájmového kroužku. Na nic jsem dlouho nečekala, na inzerát jsem odepsala, během dne mi došel email, dohodli jsme si schůzku a už jsem seděla v kanceláři. (Nesmím zapomenout říct, že jsem si o organizaci, která všechny kroužky zajišťuje nejprve něco zjišťovala)

Adventní svícínky

Zde mě mimo pohovoru čekal i průzkumný dotazník, kdy jsem dostala do ruky dlouhý seznam kroužků pro děti v MŠ a druhý seznam s kroužky pro děti v ZŠ. Měla jsem za úkol zakřížkovat všechny kroužky, které bych chtěla jako budoucí lektor učit (vybíráte podle vašich zájmů a podle toho, co už umíte). Já si vybrala kroužků celkem dost, ale vše se většinou motalo kolem výtvarné výchovy (jak jinak že? 😁), takže není divu, že jako přednostní kroužek jsem si vybrala "tvořivé dílničky pro děti v MŠ". Po asi hodinovém pohovoru spojeném s vyplňováním dotazníku a kontaktních údajů jsem však z kanceláře odcházela s tím, že ze mě bude něco, co jsem v životě nedělala a ani mě k tomu nikdy nic netáhlo, a to keramička! Moje koordinátorka se totiž při zjištění, že jsem výtvarnice úplně rozzářila radostní a málem skákala kilometr vysoko, protože ji nutně scházela nějaká výtvarná duše na keramiku v nějaké dědince úplně mimo městkou civilizaci. (Ano, až doma jsem zjistila, že je škola kde mám učit 20 kilometrů od Brna)

Čertovské zvonečky

Musím říct, že z počátku jsem z toho vůbec nadšená nebyla a měla jsem chuť to zrušit, ale jelikož si před sebe stále stavím nové a nové výzvy, rozhodla jsem se čelit i této a tak jsem si vyřídila všechny potřebné papíry (potvrzení lékaře a výpis trestního rejstříku) a po druhém setkání se v pracovně hlavní koordinátorky jsem podepsala smlouvu, vyzvedla si všechny důležité podklady pro moji práci (konkrétně: knihu metodiky, kde jsou nafoceny výrobky i s postupy-ještě se k této metodice dostanu, docházkový list, list na zapisování variabilních symbolů dětí pro placení kroužku převodem na účet, přihlášky do kroužku, záznamové papíry, kde co 14 dní zapisuji co jsme dělali a vyvěšuji to ve škole na nástěnku, nějaké povídání o psychice dítěte, desatero lektora, a pár dalších méně podstatných věcí).

Sněhuláčci

14 dní před zahájením kroužku jsem se zúčastnila "školení". Dojeli jsme (ještě s ostatními lektorkami keramiky - možná by stálo za cenu říct, že lektorů zájmových kroužků je něco okolo 100 a keramiček je 8) do dílny naší hlavní keramičky, která se rozhodla udělat nám takové školení ohledně toho, s čím budeme s dětmi pracovat, jak máme správně postupovat, atd.. Co bylo hlavní, samy jsme si práci vyzkoušeli a co si budeme povídat, praxe je vždycky lepší než teorie!
Jo a jak jsem vám říkala o té knize metodiky, tak ta je od ní. Tato paní se totiž keramikou živí, má svoji vlastní keramickou dílnu, pořádá různé workshopy pro děti a vede i kroužky. Také nám tato paní keramička zajišťuje veškeré pomůcky a dělá nám výpaly.

Vločky

První zahajovací hodiny jsem se nesmírně bála. Zjišťovala jsem si cestu, všechny spoje jsem měla přehledně sepsané, ale co čert nechtěl, dojela jsem pozdě! "Jo, fakt parádní vizitka Lenko, první den a ty hned dojedeš pozdě!" Tak přesně tahle věta se mi honila hlavou celou dobu. Měla jsem totiž potíže s mezispojem (abyste tomu rozuměli, přímo mi tam nic nejede a tak musím přesedat). Naštěstí jsem nějak dojela (měla jsem konkrétně 6 minutové zpoždění) a i když se paní ředitelka netvářila moc šťastně, nakonec to pro mě i pro kroužek dobře dopadlo (pro kroužek, protože jsem se dozvěděla, že paní ředitelka jiný kroužek v rozčilení zrušila) a já teď každé úterý jezdím učit.

Vypáleno, namalováno

Musím se přiznat, že podle metodické příručky výrobky většinou neděláme, protože obsahuje opravdu jednoduché postavičky, které by měly děti za chvíli hotové a netuším, co bych s nimi potom dělala (jako jediná lektorka mám smíšenou věkovou skupinu - dohromady mám 10 dětí a z toho 3 jsou ze ZŠ - 8 a 11 let). Snažím se s dětmi dělat plastické věci, ale nechci dělat jen postavičky nebo zvířátka (tak jak je to v metodice), které jsou vlastně ve skutečnosti určeny jen na jednu věc a to na vystavení na poličku. Snažím se s dětmi tvořit užitečné věci, které mohou využít i jinak, ne jen na výstavku. Do dnešního dne jsem měla s dětmi 8 lekcí a během nich jsme dělali: Otisk javorového listu na zavěšení, ježečka na výstavku, adventní svícínek s andílkem, čertovský zvoneček, sněhuláčka, vločky 4v1 - lze využít jako podtácek pod hrníček, stojánek na vonné tyčinky, podložka pod čajovou svíčku, lze ji i kamkoliv zavěsit, ale rozhodně byste vymysleli i jiné uplatnění, vánoční ozdůbky na stromeček a malý vánoční stromeček.

Pomůcky

Každou hodinu si s dětmi něco povykládáme, zazpíváme si či zarecitujeme nějakou básničku (vždy mám připravenou nějakou k tématu co právě vyrábíme). Za školní pololetí máme mít 15 lekcí, přičemž ta poslední je ukázková lekce pro rodiče, kde s námi mohou rodiče celou hodinu posedět, vyrábět a ujistit se, že děti kroužek baví a má to smysl je tam posílat i nadále. Já jsem však otevřená ke spolupráci rodiny, takže již teď mi tam sem tam nějaký ten rodič zůstane a baví se při vyrábění s námi.

Musím říct, že i přes to, že mi dojíždění na kroužek a zpět zabere skoro celý den (odjíždím z Brna 13:40 a dojedu do školy 14:30, přičemž kroužek mám od 15:00-16:00, autobus mi odjíždí 16:42 a do Brna se dostanu v 17:20 - pouhé 2 minuty po tom, co mi jede vlak domů, takže domů jedu až v 18:02 a doma jsem v 19. To je zdlouhavý proces co? 😅). Ale co bych pro děti neudělala že?!

No a co říct závěrem? Snad jen to, že mě tato práce opravdu baví a dětičky mám nadevše ráda!

vaše Lenka ♥

OSOBNÍČEK - Jaký mám vztah k dětem? Udržuji s nimi kontakt?

Ahojky všichni!

Poslední dobou se mě dost lidí ptá, jestli učím ve školce když jsem už dostudovala a dost lidí se diví, proč říkám že neučím, když studuji. Strašně moc lidí si totiž myslí, že se studium s prací dá lehce skloubit dohromady, to ovšem ale neplatí pokud studujete na denní formě studia, tam byste totiž čas na práci učitelky opravdu nenašli.
Dostalo se mi i spousta otázek jako třeba: "A máš vůbec ráda děti?", "A ty to s těma děckama vydržíš? Vždyť jsou nehorázně otravní!", "Já tě nechápu...Tebe to fakt baví jo?", "Cože máš vystudované? A cože to chceš dělat? To je dobrej vtip! Ale teď mi vážně řekni co chceš dělat?", atd..

Prostě a jednoduše...ANO, nadevše miluju malé děti a díky této skutečnosti jsem šla studovat na střední pedagogickou školu, kde se můj vztah k dětem ještě více prohloubil a tak jsem neváhala a šla na vysokou pedagogickou školu, abych mohla s dětmi pracovat ve více směrech.
Jelikož jsem však přes léto zjistila, že mi dlouhodobě shází kontakt s dětmi, rozhodla jsem se hledat jakoukoliv možnost, jak se mezi děti alespoň na chvíli dostat.
(Jen aby zde nedošlo k nějakým mýlkám a dohadům o tom, jestli náhodou nejsem nějaký úchyl. Má mám zkrátka takovou povahu, kdy mi dělá velmi dobře obětovat se a rozdávat se druhým. Mám zkrátka radost, těší mě to a zahřeje mě to u srdíčka, když vidím, jak se ta děcká očička rozzáří, když se něco nového dozví nebo naučí a přitom je to baví.)

No a bez dalšího napínání...Našla jsem možnost, jak pracovat s dětmi...Dětské zájmové kroužky!
Ano, ano,...stala se ze mě lektorka zájmového kroužku, konkrétně keramiky (jak se to stalo a co vše jsem musela podstoupit se dočtete v dalším článku, který vyjde již brzy...). Prozradím vám, že jsem z toho prvně nebyla moc nadšená, ale po pár týdnech cítím, že je to dobře a děti mám moc a moc ráda, jsou to šikulky!

Ještě přiznám, že jsem chtěla zkusit dobrovolničit u nemocných dětí v nemocnicích, ale to je ještě pořád v jednání a bohužel nevím jak to dopadne. Dobrovolníkem se můžete stát v mnoha odvětvích. Já osobně jsem chtěla zkusit dobrovolničit na dětské onkologii nebo dětském oddělení celkově. Ale jak říkám, víc vám k tomuto bohužel říct nemůžu, protože dohoda s nemocnicemi a s organizacemi, které toto zjišťují je opravdu zdlouhavá, což mě trošku mrzí, ale bohužel to tak je.

Tímto článkem jsem vám chtěla říct, že mám opravdu neskutečně ráda děti a udělala bych cokoliv pro to, abych s nimi mohla být. Práce s nimi mě opravdu baví a naplňuje. Važme si jich, protože jsou to neobyčejná stvoření, která nám sice sem tam přináší starosti, ale hlavně (a co je nejdůležitější) radost! Protože jen děti se umí radovat skoro z ničeho, měli bychom se to od nich znovu naučit a někdy zkusit koukat na svět dětskýma nezkaženýma očima.

Na otázky typu "Proč máš ráda děti?" vždy odpovídám takto: "¨Protože jsou jedineční a při tom tak stejní. Koukají se na svět nezkaženýma očima a (ve více jak většině případů) vám nedokáží lhát bez toho, aniž by to na nich bylo znát. Jakmile si k nim jednou získáte přístup a důvěru, budou vám plně oddáni a přinesou vám ten největší požitek štěstí, který jen lze. Děti jsou naše budoucnost, ne peníze! Žádné dítě není zlé či zkažené, všechny dokáží být v tomto ohledu stejně milé a nic mě nedokáže potěšit víc, než když za mnou dítě dojde s prosbou o pomoc, jen tak si popovídat nebo mi oznámit, co se mu na dané práci líbí. Radost v dětských očích je ten největší poklad na světě, kterého si ale bohužel nedokážeme plně vážit, proto alespoň já si ho užívám plnými doušky."

vaše Lenka ♥

OSOBNÍČEK - Co je u mě nového?

Ahojky všichni!

Je mi jasné, že si většina z vás myslí, že jsem se na všechno vykašlala a žiju si svůj vlastní život, ale tak to není, na vás se totiž jen tak vykašlat nemůžu!
Důvodem proč jsem o sobě nedala dlouho vědět není jen to, co jsem popisovala již na začátku mého posledního článku, ale také to, že jsem nastoupila na vysokou školu, která rozhodně není taková, jak jsem si ji představovala!

Celá moje rodina z matčiny strany si myslí, že vysoká škola je přesně taková jak nám ji ukazují v amerických seriálech či filmech, realita je ovšem naprosto jiná!

Hned první dny na nové škole jsem zjistila, že vysoká škola opravdu není žádný med a že budu asi muset sakra dřít!
Můj rozvrh sice není nějak extrémně nabitý, ale i tak jsem každý den ve škole dost dlouho a kvůli dojíždění se doma ani neohřeju. Původně jsem si sháněla byt (nebo spíš pokoj v bytě), ale nakonec jsem od této myšlenky musela upustit kvůli tomu, že nájem je docela dost drahý (nejlevnější se pohybují přibližně okolo 3000Kč/měsíc) a už tak mám dost výdajů (jídlo, učebnice, další pomůcky,..), které stačím jen tak tak pokrýt. Vše si totiž platím ze svých vlastních úspor (vše co jsem za prázdniny odpracovala jsem pilně spořila) a brigáda mi bohužel nijak do mého rozvrhu nepasuje.

Musím uznat, že škola mi zabírá dost mého času a tak mi volného času zbývá opravdu jen velmi málo. Každý den mi 2 hodiny zabere jen dojíždění, které většinou prospím, protože mě to dost unavuje. A tak se stalo, že jsem se tak trochu propadla do depresí a dost velké prokrastinace. Musím říct, že dlouhodobá únava je opravdu dost nebezpečná! Díky škole jsem už víc jak měsíc nesáhla po jediné výtvarné pomůcce a nijak se výtvarně neangažuju, což mě, člověka, který pořád něco dělal dost irituje. Na druhou stranu nyní chodím mnohem častěji do přírody a urovnávám si v hlavě myšlenky. Mými oblíbenými místy, kam chodím skoro každý den (pokaždé když jedu do školy) se stal Petrov a úplně nejoblíbenějším Špilberk (zde potkávám mnohem méně lidí a tak můžu být sama jen se svými myšlenkami a přírodou).

Na vysoké škole vás berou jako dospělé osoby, které už musí všechno zvládat samy a někdy mi přijde, že si někteří myslí, že jsme asi kouzelníci, protože to co po nás chtějí, je až nereálné. Ve většině přednášek vám řeknou, že máte studijní materiály na internetu a máte si to sami nastudovat. V jiných přednáškách zase máte spoustu úkolů a člověk neví co má dělat dřív. V internetovém systému se ještě pořád ztrácím a vše tam hledám půl hodiny (dokonce i svůj vlastní rozvrh), ale pořád to prý ještě není to nejhorší. V každé přednášce nás děsí tím, jak bude vypadat konečná zkouška a musím uznat, že jim to jde vážně dobře. Každý den se domů vracím k smrti vyčerpaná a vyděšená tím, co vše bych měla umět a zvládnout.

Doufám, že jsem vás moc nevyděsila, ale takto to bohužel opravdu je, seriály nám pouze lžou! Všem, co studují držím veškeré palečky a přeju jim spoustu nervů, protože to je na škole opravdu potřeba.

Mějte se moc krásně, já jdu psát seminární práci :D
                   vaše Lenka ♥

Nákupy výtvarných pomůcek za červenec

Ahojky všichni!

Jednou za čas dělám větší nákup výtvarných pomůcek, a ten čas právě nastal! Celý rok většinou nemám čas a tak jsou mé nákupy minimální, ale během prázdnin vysolím půlku své výplaty za výtvarné pomůcky. Dnes mám pro vás malý přehled toho, co jsem za poslední měsíc nakoupila, ať máte představu co vše dělám, co kupuji a co mám v plánu :)

Většinou se snažím nakoupit pomůcky co nejlevněji, takže začneme nákupy v Tesco :)
Zde jsem za poslední měsíc nakoupila následující položky:

• 2x souprava barevných papírů
• třpytivé papíry
• stuhy
• pěnovku

Popravdě, jediné co jsem vážně chtěla cíleně koupit byla pěnovka a stuhy, jelikož poslední dobou pořád něco šiju a miluju látkové kytičky (plánuju nějaký věneček z látkových kytiček na způsob lučního kvítí). Z pěnovky lze dělat strašně moc věcí a tak se vždy hodí mít pár archů doma (momentálně mám něco v plánu, ale než něco vyplodím, můžete použít pěnovku na vaše vlastní upcyklované sandálky). Ostatní věci, vlastně jen papíry, jsem nakoupila tzv. "do zásoby" protože zkrátka byly ve výprodeji a to se vyplatí! :D

Dále jsem nakupovala v obchodním domě Prior, kam se tak jednou za měsíc chodím dívat na výprodej látek. Já nakupuju pravidelně látky ve zbytcích, kde jsou vždy látky, které mají míru okolo metru nebo ve výprodeji, pokud potřebuju nějakou větší míru (to se stává tak jednou do roka :D). 

Tento měsíc jsem opět nakupovala látky, ze kterých jsem již při nákupu měla něco v plánu (např.: nové šaty ;))

• 2x bílý kovový zip
• hodně špulek nití :D
• saténová šňůrka (10,85m /11Kč no neberte to, zvlášť když ji potřebujete :D)
• vlna
• spoustu metrů zbytků látky (záclony, dekorativní látky, satén, atd..)
• jehly do šicího stroje

Dalším obchodem je výtvarný shop, kam chodím pro různé korálky komponenty, atd.když zrovna nemám žádné doma a nemám namířeno do jiného města.

Tentokrát jsem nakoupila:

• saténové stuhy 2x 3metry (bílá + žlutá) + 6 metrů zelené   tyto stuhy jsou (neo spíš byly) široké 4 cm, a dělám z nich saténové kytičky na můj připravovaný věneček :)
• zelený vázací drát
• cívku stříbrného drátky (
• bílé a červené perličky
• zelenou papírovou pásku

Všechny věci co jsem zde tento měsíc nakoupila jsem použila na výrobu věnečku na hlavu :)

A nakonec můj poslední dobou nejoblíbenější obchod - Stoklasa. Jezdím do Olomouce a vůbec toho nelituju. Dá se zde koupit spousta věcí za relativně málo peněz. (Někdy můžete narazit i na výprodeje, kde koupíte výtvarný materiál klidně i s 80% slevou) Tento měsíc jsem tam utratila opravdu hoodně moc peněz za:

• malé plastové krabičky do kterých si budu dávat krémy na dovolenou (ať nemusím tahat celé tuby)
• afroháčky ve zlaté, stříbrné a bronzové barvě v balení vždy po 10 párech
• pletací jehlice č.8
• pletací stojánek (já osobně jsem si ho již několikrát provizorně vytvořila doma, ale pro někoho, kdo ho chce použít více než jedenkrát je lepší si ho koupit :))
• nějaké korálky

To by byla celá rekapitulace mých obřích nákupů. Samozřejmě, když něco nutně potřebuju, tak si to jdu prostě sehnat, ale zkrátka jednou za čas nakoupím haldu věcí, aby když mě přepadne tvořivá nálada měla s čím pracovat.

Velmi se omlouvám, že článek vychází s takovým obřím zpožděním, ale chtěla jsem vám do něj nafotit fotky celých nákupů, jenže nějak nebyl čas a nakonec mi článek tak zapadl, že jsem ho objevila až nyní :( Doufám, že vám nebude vadit, že je tedy bez fotek (většinu věcí jsem totiž už nějak využila) a trochu vám pomůže v hledání míst, kde nakupovat pro vaši tvorbu.

Mějte se moc a moc hezky!
          vaše Lenka ♥

OSOBNÍČEK - Zachránila jsem ježka!

Ahojky všichni!

Musím se vám s něčím pochlubit! Před chvílí jsem se vrátila z práce a co nevidím hned vedle našeho paneláku na silnici? Ježek! Opravdu nevím, co se mi v tu chvíli přihodilo, ale hlavou mi blesklo, že ho za každou cenu musím z vozovky dostat pryč. Na nic jsem nečekala a vběhla na silnici. Musím uznat, že jsem měla veliké štěstí, že to byla hlavní silnice, která je opatřena 2 pruhy, protože zrovna v tom pruhu, kde ježeček byl jelo proti mě auto, ale když vidělo, že tam stojím a neuhýbám, přejelo do vedlejšího pruhu. Naštěstí po 10. hodině večerní nejezdí až tak moc aut k fabrikám, ale naopak z fabrik, takže jsem měla dostatek času na to, abych ježečka bezpečně dostrkala do keříků před naším panelákem. Chudák byl tak zmatený a oslněný světly aut, že vůbec nechápal co se děje  i když jsem do něj strkala, tak zpočátku nechtěl vůbec jít, ale nakonec se s chutí rozběhl a tak tak překonal vysoký obrubník, který byl jedinou překážkou od toho, aby se dostal do trávy a keřů.

Nevím proč, ale strašně mě to zahřálo u srdíčka a dodalo mi to takovou vzpruhu. Jasně, někdo si řekne, že jsem asi blázen, když riskuju svůj vlastní život a skáču pod auta jen proto, abych zachránila nějakého ježka, ale věřte nebo ne, já v ten moment nepřemýšlela a jednala jsem! Chudák by si určitě nezasloužil tak krutou smrt.
Vím, že tento článek je vlastně o ničem, ale já jsem prostě jen šťastná, že jsem pomohla k delšímu životu jednomu nevinnému tvorečkovi. A navíc, po "šichtě" v práci je to jediná věc, která mě opravdu potěšila a celý den mi zpříjemnila.
Dělejte dobré skutky, protože alespoň za ten úžasný pocit v duši to stojí!

Dobrou noc,
              vaše Lenka

OSOBNÍČEK - Blázinec v blázinci - pokračování

Ahojky,

tak jsem se právě vrátila z jednodenního výletu do Veselí nad Moravou, kde se nachází byt mé babičky. Jelikož jsou v psychiatrické léčebně povolené dovolenky a jelikož měl můj taťka konečně volno na to, abychom si babičku na propustku mohli vzít, řekli jsme si, že si babičku na ten jeden den vezmeme. Jenže tak jednoduché jak se to zprvu zdálo to opravdu nebylo.

Abych začala úplně od začátku. Asi před třemi týdny jsem došla na oddělení, kde babička byla, a tam mi s vypleštěnýma očima oznámili, že babička už dva dny bydlí na jiném oddělení a divili se, že to nevím. Po asi 20 minutách jsem konečně našla oddělení, kde se babička nyní nacházela (jen tak pro upřesnění, bylo to úplně jiné oddělení, než mi na tom původním řekli). Zjistila jsem, že babička je na oddělení, kde je volnější režim, což jí mnohem víc prospělo, ale i tak, naše "dovolenka" dopadla strašně...

V pátek mě taťka vyzvedl s babičkou hned u školy a vyjeli jsme směr babiččin byt. Hned po příjezdu jsem toho měla plné zuby a to ještě den zdaleka nekončil...
Když jsme šli po chodníku kolem obchodu, babička začala říkat, že se jí chce na záchod a začala si před zraky všech sundávat kalhoty. Jenže to nebyl jediný problém...
Na večeři jsme zašli do restaurace, kde jsme babičce objednali těstoviny penne se sýrem, zeleninou a žampiony. Osobně jsem si myslela, že to bude nejlepší varianta, ale to jsem se šeredně zmýlila... Těstoviny babička v míse lovila a když už je napíchla na vidličku, vypadla jí vždy z pusy, takže ji nakonec musel taťka krmit.

Když jsme došli domů, babička šla na záchod, ale když z něj vylezla, chodila s kalhotami pod zadkem. Tak to vypadalo i další den, kdy si na sebe natáhla dvoje spodní kalhotky. Jedny si natáhla a druhé měla u kolenou.

Těžko věřit, že ještě před půl rokem byla babička úplně normální důchodkyní, která pečovala o svoji zahrádku a milovala cestování.

Aby toho všeho nebylo málo, babička bere tunu prášků denně. Na večer dostává prášek na spaní, po kterém se babička chová, jako by byla v transnu (náměsíčná). Asi ve tři ráno babička půl hodiny chodila po svém bytě se zavřenýma očima a rukama před sebou. Když k ní došel taťka a ptal se jí co hledá, babička nikdy neodpověděla. Až když na ni taťka sáhnul, babička sebou škubla a otevřela oči. Potřebovala nutně na záchod, jenže po půl hodině co ho hledala...

Když jsme v sobotu večer měli jet zpátky, babička si striktně stála za tím, že nikam nepojede, protože nám (i když jsme jim asi 10x zopakovali, že jedeme jen na jeden den) dali léky i na sobotu. Tudíž babička nadávala, ať klidně jedeme domů, že ona pojede na druhý den sama vlakem. Babička byla neoblomná a trvalo nám 3 hodiny ji dostat do auta. Nakonec se s námi v léčebně ani nerozloučilaa dělala strašně naštvanou. Co však celkem silně naštvalo mě, byl fakt, že v psychiatrické nemocnici mají opravdu pěkný "bordel". Když jsme při návratu vraceli babiččiny věci, které nám dali na cestu sebou tak:
1) nás seřvali za to, že jsme jim nenahlásili, že si babičku bereme jen do soboty, že si mysleli, že si ji bereme do neděle a tak nemá nahlášenou stravu. Jen tak pro upřesnění, ve čtvrtek jsem jim volala, že si ji bereme jen do soboty a oni mě přemlouvali, ať si ji vezmeme do neděle. Výslovně jsem jim řekla, že ji chceme jen do soboty a sestřička mi oznámila, že si to tedy poznačí jen do soboty. V pátek taťka alespoň 5x zopakoval, že jedeme jen do soboty, ale oni nám přesto narvali prášky až do neděle a vykázali babičce jídlo.

2) nám oznámili, že mají v protokolu zapsáno, že nám na cestu vydali občanku, zdravotní průkaz a mobil i s nabíječkou. Opět pro upřesnění, mobil si babička nebrala, zůstal na sesterně, kde ho také za pár minut (kdy z nás dělali vola) našli i s onou nabíječkou. A zdravotní průkaz? Místo něj nám dali 3 roky prošlou roční průkazku na MHD, což nám sestra nechtěla věřit. Po asi 10 minutách, co jsme se tam hádali sestra zjistila že nelžeme a v papírech si našla, že vlastně v léčebně půl roku babiččinu zdravotní průkazku neviděli, protože ji tam nikdy neměla!

No a touto "bombou" bych pro dnešek asi raději skončila, protože bych se ještě víc naštvala...

Pěkný víkend, vaše Lenka :)

OSOBNÍČEK - Můj postoj k pejskařům

Ahojky všichni !

Musím se přiznat k jedné strašné věci, a to té, že nemám moc v lásce pejskaře. Vždy jsem si myslela, že jsou jen dva typy pejskařů, a to ti, kteří se chovají slušně, pouští pejsky jen na vyhrazené místa a po svých miláčcích sbírají jejich výkaly, no a pak ti, kteří pouští své mazlíčky všude, nechají je na vás štěkat, skákat a slintat a co je nejhorší, výkaly svých mazlíčků nechávají na místě, kam je zrovna jejich miláček vykonal.

Vždy jsem většinou potkávala ten druhý typ pejskařů. Nesnášela jsem, když jsem musela uklízet kolem našeho domu. Schody do domu byly vždy počůrané a na chodníku byla spousta krásně hnědých hromádek. Po těchto zkušenostech jsem všechny pejskaře hodila do jednoho pytle a vždy když jsem viděla někoho se psem, okamžitě jsem se mu snažila kilometrovým obloukem vyhnout.

Jenže po minulém víkendu stráveném na návštěvě u babičky jsem velice rychle změnila na pejskaře názor.
Když jsem šla s bratrem v sobotu ve Veselí nad Moravou do parku, šel proti mně jeden pán s paní a pejskem (myslím, že to byl vlčák, ale moc dobře si to nepamatuji). Pejsek byl velice vychovaný, šel hned vedle pána a ani na krok se od něj nehnul. Když pejsek zjistil, že jdu přesně v jeho trase, bez problému mě obešel a znovu se připojil k pánovi. Nejlepším faktem (což mě nejvíc překvapilo) však bylo to, že byl pejsek vycvičený k tomu, že hledal v trávě odpadky. Pejskův pán vždy odpadek zvedl a s plnýma rukama odcházel k nejbližšímu odpadkovému koši.

Takovéto okamžiky ve svém životě miluji, protože mi ukazují, že na světě pořád ještě existuji mírumilovní lidé, kteří jsou schopní kdykoliv s čímkoliv a komukoliv pomoci. Po této zkušenosti se mi opět o něco víc otevřely oči a celkově pohled na celý život.

Touto cestou chci poděkovat všem takovýmto hodným a dobrotivým lidem, kteří i přes zkaženost tohoto světa mají stále srdce na pravém místě.

Mám vás všechny strašně moc ráda,
                                                    vaše Lenka

OSOBNÍČEK - Postřehy z Prahy

Ahojky!

Jak už jste si určitě všimli, minulý týden jsem byla na školním výletu v Praze, no a jelikož jsem si v Praze připadala, jako bych už dávno opustila Českou Republiku, rozhodla jsem se Vám napsat, co se mi stalo a co mě v Praze udivilo ;)

1. Možnost, že v Praze narazíte na nějakého čecha je zřejmě nižší než 50:50
   Ano, je to tak, za ty tři dny, co jsme chodili celý den po Praze jsem na nějakého čecha narazila jen v obchodě a to většinou za pokladnou. V Praze jsou zřejmě již tak zvyklí na cizince, že i v infocentru na mě automaticky začala paní u okýnka mluvit anglicky a v momentě, kdy jsem na ní promluvila česky se na mě dívala jako by viděla mystickou bytost. Na jakékoliv památce, kde jsme byli jsem potkala 3x více cizinců než čechů, přitom kdo jiný by se měl o naše památky zajímat více než právě češi?
   
2. Není moc šťastný nápad zastavovat se a čekat sám/sama na kraji nějaké ulice či domu
   Musím konstatovat, že tohle byl nejhorší nápad, který mě mohl napadnout. Sice definice není až tak přesná, protože jsem sama opravdu nebyla (to bych si ani nedovolila), ale když tak postáváte na kraji chodníku, hned si většina kolemjdoucích myslí to nejhorší, co by Vás osobně rozhodně nenapadlo, že jsme lehké dámy! Ano, i toto úžasné dobrodružství budete muset řešit, pokud se v pozdních večerních hodinách vydáte do rušných ulic našeho hlavního města a budete chtít někde na někoho počkat.
   
3. Dávejte si pozor na své osobní věci
   Tuto větu uslyšíte asi vždy od svých rodičů, když někam jedete. Uvědomte si, že jste turistou v tak obrovském městě...jste snadným cílem!
   
4. Pokud chcete vidět nějakou památku, máte ji hned za rohem !
   
   My osobně jsme bydleli v hostelu na Jindřišské ulici (ulice, která navazuje na Václavské náměstí) a tento fakt, byl opravdu neskutečný! Pokud jsme chtěli vidět nějakou památku, stačilo se vydat nějakou cestou kam vás nohy táhly, a do pěti minut jste u nějaké byli.
   
5. Historické památky jsou zapadlé v novodobých čtvrtích
   
   Bohužel, je to tak. Památkou, na kterou jsem se (bůh ví proč) strašně moc těšila byla Staronová synagoga, jenže když jsme k ní přišli,radost pominula. Synagoga byla obklopena spoustou novodobých staveb (domů, činžáků,..) a tak této nejstarší památce pražského židovského města úplně ubrali na její významnosti a kráse.
   
6. Na každém rohu potkáte pouličního "umělce" či žebráka
   Tento fakt mě velmi dorazil. Musím říct, že jsem čekala, že v Praze bude spousta lidí a tudíž zde bude i několik žebráků, ale takovéto množství jsem opravdu nečekala. Kam jste se ochomítli, tam stál muž s kelímkem či čepicí a vybíral peníze. Nejhorší jsou však případy, kdy žebrák leží či sedí na zemi, v tomto případě ho přes ten dav lidí jen málokdy vidíte a tak se mu může stát i nějaká nehoda.
   
7. Nechoďte do zapadlých uliček !!
   
   Toto platí hlavně ve večerních hodinách. Pokud se rozhodnete navštívit nějakou zapadlou uličku, rozhodně byste neměli jít sami a už vůbec ne potmě! Já osobně jsem jednu takovouto uličku v noci s kamarádkou navštívila a nestačili jsme se divit, když jsme zjistili, že každý druhý dům v této uličce je "bordel" a nebo když jsme potkali partičku asi 10 kluků, kteří potají něco šňupali.

Tak to by bylo snad všechno, co jsem Vám tak chtěla sdělit. Musím uznat, že mi ty 4 dny v Praze připadali, jako bych byla úplně v jiném státu, v jiné zemi... Neuvěříte jak ráda jsem se vrátila domů a slyšela opět svoji mateřskou mluvu :)

Tento "manuál" jsem psala podle svých zážitků co se mi za necelé 4 dny staly v okolí Starého města :)

Mějte se pěkně a zase příště Ahoj!

                                        vaše Lenka :)

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 16.

Kapitola 16.

Bratr dělá módního guru

Jednou za čas chtě nechtě musíte s dítětem vyrazit na nákupy, protože co si budeme nalhávat, každé malé dítě je čuně, které si na oblečení vytvoří tak odolné skvrny, že ani nejnovější formule pracích prášků jako třeba Persil je nikdy neodstraní. A tak aby děti měly alespoň nějaké to pěkné oblečení, nezbývá nic jiného než vyrazit na nákupy. Já osobně jsem s bratrem vyrazila na nákupy před naší dovolenou, protože jsme chtěli něco pěkného a nového na sebe, když už jedeme do cizí země, tak abychom tam zanechali pěknou vizitku. Jelikož nemá smysl kupovat nějaké drahé značkové oblečení, protože vždy skončí stejně (špinavé a roztrhané), rozhodli jsme se vlézt napřed do „sekáče“, protože zrovna měli akci vše za 20Kč. Bratr hned vtrhl do dětské sekce a rovnou vytáhl čistě černé tričko, přičemž mě hned začal poučovat, že on chce jenom čistý trička, protože chce, a bych mu na to potom nabatikovala nebo nakreslila obrázek, jaký si on řekne. Když jsem mu tedy schválila, že si to tričko může vzít, otočila jsem se ke stojanu, kde měli pověšené šaty. Sotva jsem šaty uviděla, hned mi blesklo hlavou, že se školou jedeme do Prahy a že tam navštívíme divadla, tudíž, že bych si nějaké ty šatičky pořídit mohla. Po přehrabování haldy věšáků jsem si troje adepty vybrala a vydala jsem se směrem ke zkušebním kabinkám, kam mě doprovázel i můj bratr. Když jsem zkoušela 1. šaty, bratr jásal nadšením, křičel, že ty šedý šaty jsou fakt super a že bych je mohla použít i do šermu. Když jsem mu vysvětlila, že šaty nejsou šedé nýbrž béžové a že do šermu ani do divadla se nehodí, natáhla jsem na sebe další šaty, tentokrát rudě červené. Tyto šaty bratra úplně ohromily, začal jásat, že ty si musím stopro vzít, protože mi padnou a dokonce je narvu aj přes prsa. Radši jsem ze sebe šaty rychle sundala, protože jsem chtěla trochu uklidnit atmosféru, která panovala za kabinkami, jelikož můj úžasný bratr tak skvěle křičel přes celý obchod, že jsem slyšela paní vedle v kabince i paní prodavačku za pultem jak se hlasitě smějí. 3. šaty byly černé s červenými květinami. Ty jsem si musela tak trochu prosadit, abych si je mohla vůbec vyzkoušet. Hned jak je bratr uviděl, začal mi nadávat, že to vůbec není módní, že v nich budu vypadat jak blbec a když uviděl, že šaty mají šňůrku, která se zavazuje za krkem, začal nadávat o to víc, ať to ani nezkouším, že je to jak plavky. Poslední čtvrté šaty byly celé černé. Popravdě, můj takový sen bylo sehnat pouze celo černé šaty, jenže nakonec to dopadlo tak, že první 3 šaty jsem si vazala a ty poslední černé ne, ale to předbíhám, protože ještě nevíte, proč jsem je nevzala. Tak tedy šaty byly celé černé z dlouhými průhlednými rukávy, což se mi opravdu velmi líbilo. Když jsem si šaty oblékla na sebe, mělo to hned dva háčky, jeden, že švy rukávů příšerně řezaly do podpaží a zepředu to u výstřihu dělalo dost nevzhledný pruh a ten druhý, že se zezadu u krku zapínaly na knoflík. Jelikož jsem si na knoflík nedokázala dosáhnout, poprosila jsem bratra, aby mi šaty zapnul. A tak se bratr pokoušel zapnout mi knoflík, přičemž sebou třískal ze strany na stranu tak, že si všichni mysleli, že tu kabinku zboříme. Po chvilce se z naší kabinky začal linout příšerný řev. To byl můj naštvaný bratr, který začal zuřit, že nechápe, kterej magor to šil, jelikož je to poutko na ten knoflík menší než ten knoflík sám a že to prostě nejde. Po dalších asi 3 minutách příšerného nadávání se bratrovi povedlo narvat knoflík do očka, jenže po tomto těžkém úkolu se bratr naštval a se slovy: „Já už ti na to kašlu, vem si co chceš, já čekám venku!“ zmizel z obchodu. Nyní nastala velmi prekérní situace, protože já jsem si na knoflík neviděla a jelikož bylo poutko opravdu malé, šila jsem se sebou v kabince pro změnu já. Po dlouhém a vysilujícím boji s knoflíkem jsem vyšla z kabinky celá rudá a zpocená. Černé šaty jsem vrátila na své původní místo a zbytek šatů jsem si vzala k pokladně. Kupodivu u pokladny stál můj bratříček, který začal opět strašně vyvádět, když zjistil, že si beru všechny 3 šaty, které jsem předtím zkoušela, protože on mi vlastně ty černý s kytičkama nedovolil. Když jsem zaplatila a šaty i s bratrovým tričkem jsem sbalila do tašky, paní prodavačka se na mě usmála a řekla, ať chodíme s bratrem nakupovat častěji, že tam alespoň rozveselíme ostatní zákazníky.

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 15.

Kapitola 15.

Bratr a spodní prádlo

Když jsme jednoho dne byli na náměstí vyřizovat nějaké nezbytnosti, šli jsme náhodou kolem obchodu, kde prodávají pouze spodní prádlo a ponožky a jelikož je můj bratr jak se patří čuně, museli jsme se jít do obchodu podívat po nějakých nových věcech. Jelikož můj bratr nemá ponožek nikdy dost, protože u nás doma zřejmě řádí skřítek lichožrout se skřítkem děrovačkou, tudíž můj bratříček má zákonitě z páru jen jednu ponožku nebo když už konečně najde pár, tak je na ponožce vyklubaná díra, byl nákup ponožek na 1. místě. Bratr si nakoupil hned 6 párů, aby měl co na sebe a vhrl se do výběru spodního prádla. Taťka se zeptal paní prodavačky, jestli by měla malé trenky na bráchu. Paní prodavačka odvětila, že pro 9. letého kluka trenky určitě mít bude, jenže když zjistila, že bratr nosí kalhoty velikosti pro 5 leté děti, svůj názor rychle změnila. Tak se taťka zeptal bráchy, co nosí radši, ať si vybere sám, co chce a v jakém provedení. Můj bratr se samozřejmě ukázal jako zkušený zákazník, nejprve se pořádně rozhlédl po prodejně a poté se opřel o pult a říká paní prodavačce: „Slipy s nástavbou byste náhodou neměla?“ Paní prodavačka absolutně nechápala, která bije a popravdě ani já s taťkou jsme nechápali, co si bratr vlastně právě objednal. Po chvíli se paní prodavačka otřepala, začala se smát a zeptala se bratra, co by si tou nástavbou asi tak představoval. Bratr nechápavě zakroutil hlavou nad tím, že zkušená prodavačka spodního prádla nechápe, co si po ní zákazník žádá a ujal se vysvětlování: „Ježiš marjá, tož normálně slipy s nástavbou! Prostě nad těma slipama chcu širokou nástavbu, je to jasný?“. Paní prodavačka zřejmě konečně pochopila, oč můj bratr žádá a podala mu 3 krabičky úhledně poskládaných dětských slipů se slovy, jestli je to to co chtěl. Bratr rozdělal jednu krabičku, roztáhl slipy, přiložil si je k sobě a říká: „No, velikost by mi aji padla, ale ta nástavba je nějak malá, větší nemáte?“. Paní prodavačka zakroutila hlavou, že nemají, což mého bratra celkem naštvalo a odvětil: „No tak slipy si brát nebudu. Máte teda aspoň boysboysky?“ Opět jsme všichni tři zůstali nechápavě stát a jen jsme zírali na sebe. Když bratr viděl, že opět nechápeme, která bije, jal se opět vysvětlování: „Tož takový ty trenky, ale víc zařezaný!“ Paní prodavačka pochopila, že bratr po ní žádá boxerky a tak mu opět podala már krabiček s úhledně poskládanými boxerkami dětské velikosti. Bratr se pustil do vybírání. Až skoro všechny krabičky vytahal, vybral si dvoje proužkované boxerky s nějakým nápisem a taťka konečně s radostí zaplatil. Ještě než jsme odešli, se bratr neudržel a zeptal se paní prodavačky, jestli náhodou neprodává i boysboysky s nástavbou. Na to paní prodavačka už vážně neměla slov, naštěstí taťka bratra rychle čapl za ruku a vytáhl ho z obchodu ven. Venku se bratr neudržel a povídá: „Se ani nedivím, že tam nemá žádný lidi, když po ní něco člověk chce a ona to ani nezná nebo to vůbec neprodává!“ A nakonec jen tak pro zajímavost, pokud nevíte, co je to nástavba na slipech či snad boysboyskách, tak je to ta široká guma v pase. 

Seznam věcí, co si sebou sbalit na internát !

Ahojky!

Nový školní rok se nám pomalu ale jistě blíží a pro některé (jako třeba pro mě) to znamená velké balení a přesun věcí na internát. Jenže co si všechno sebou sbalit, když jedete na internát poprvé? S tím se vám pokusím trošičku pomoc. Pro ty, co jedou na internát jsem připravila seznam věcí, co si sebou (podle mě) musíte určitě sbalit. Takový typ pro vás, stránku si můžete vytisknout a body postupně odškrtávat ;)
Tak pojďme na to! :)

Seznam věcí, co si sebou sbalit na internát + do školy:

• učebnice, sešity, skripta
• oblečení (na pokoj, do společnosti, do školy)
• pyžamo (jo, taky je to oblečení, ale pro jistotu)
• spodní prádlo a ponožky (zde platí to co u pyžama, také je to oblečení, ale jistota je jistota)
• dvoje přezůvky/papuče (na pokoj a do školy)
• obuv (tenisky pro případ, že byste chodili cvičit do tělocvičny internátu + obuv ve které budete chodit do školy + společenskou obuv)
• úbor do tělocviku (tričko, kalhoty, kraťasy, tenisky, deodorant, ručník, ponožky, pro slečny sportovní podprsenka)
• hygienické potřeby - šampon
                                  - sprchový gel/mýdlo
                                  - pastu + kartáček na zuby
                                  - mýdlo (já doporučuji tekuté mýdlo s dávkovačem)
                                  - šminky, krémy a další nezbytnosti které většinou dámy používají, jako
                                    třeba deodorant, parfém,...
                                  - samozřejmě by dámy neměly zapomenout na vložky nebo tampóny
• vlasové potřeby (hřeben, gumičky, sponky a další pomůcky)
• 2 ručníky
• kancelářské potřeby (psací potřeby, izolepu, děrovačku, sešívačku, atd..)
• deku (přehoz na postel, na některých internátech vám deku půjčí)
• nějaké ty dobroty a instantní jídla (kaše, nudle, polévky, vřele doporučuji kuskus!) (pro případ, že bude hlad, někdy se stane, že je večeře malá, pokazí se systém a jste bez jídla, obchody jsou již zavřené nebo nemáte vycházky)
• jídlonosič (nebo nějakou uzavíratelnou krabičku) + příbor 
• kufřík s výtvarnými potřebami (pouze pokud musíte mít ve škole)
• batoh vybavený potřebami do školy (např.: pouzdro s vybavením, lepidlo, nůžky, kapesníky, složky s dokumenty - diář, poznámkový blog, index, pravítko, atd..)
• sáčky do koše
• budík (my ho používali jako hodiny na pokoji)
• elektronická zařízení + nabíječky k nim (např.: mobil, notebook, tablet, atd..)
• léky (pokud nějaké berete pravidelně)
• doklady
• potvrzení o bezinfekčnosti

Doporučuji:

• větší krabici (já v ní vozím všechny své šanony...krabici využijete třeba jako noční stoleček k posteli)
• prostředek na umývání nádobí + houbičku + utěrku
• nějaké obrázky + provázek na zkrášlení vašeho pokoje
• hadru i dvě (první den na intru si doporučuji před vybalením věcí vše pořádně utřít od prachu)
• polštářek pod hlavu (naše polštáře na intru viděly výplň jen tak zpovzdálí)
• umělohmotné nalepovací háčky (využili jsme v koupelně u umyvadla na utěrky, hadry, malé ručníky, ale i jako provizorní držák na toaletní papír)
• stojánek na tužky na stůl
• malý visací zámek (pokud máte na pokoji nějakou skříňku, která se dá uzavírat)
• keramický hrníček
• noviny (vždy se najde něco k čemu se hodí - podložka, ubrus, výplň do něčeho,..)
• náplasti (protože nikdy nevíte)
• baterku (pro případ že vypadne proud)
• balenou vodu (pro případ, že nepoteče voda)
• krabici papírových kapesníků (můžete využít i na vysušení loužičky od vody či utření něčeho)

Osobně si myslím, že toto je takový ten zlatý základ, který si každý přizpůsobí k obrazu svému. Já osobně sebou vozím ještě spoustu dalších blbostí a maličkostí, které se nakonec nasčítají tak, že vezu asi 3 krabice, kufr a další alespoň 3 velké tašky, ale vězte, že když si vše přivezete již hned na začátku, nebudete muset později řešit problémy s tím, že jste něco zapomněli, nebo že snad musíte něco dokupovat ;)

Doufám, že vám tento seznam bude k něčemu užitečný a pokud dojdete na nějakou věc, která na seznamu chybí a určitě by na něm být měla, pište do komentářů 😉

Pokud by vás zajímalo, jak to u nás na internátu vypadalo, koukněte na moje video na YouTube (odkaz zde a pokud by vás zajímalo moje balení, tak zde).

                    vaše Lenka :)

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 14.

Kapitola 14.

Bazén

V létě se chodí každý svlažit na koupaliště, až na nás. My totiž chodíme pracovat na zahradu. Jelikož je naše zahrada celkem veliká a je tam takový malý plácek, kde roste jen tráva, rozhodli jsme se, že si pořídíme bazén a že ho postavíme na toto místo. Když v červenci začala velká horka, taťka koupil bazén a ještě ten den jsme ho šli prubnout na zahradu. Bratr jako velký zeměměřič lítal po travnatém plácku s dřevěnými kolíky a metrem, protože podle jeho slov musíme vytyčit místo, kam se bazén vleze. Po hodinovém napouštění vody z hadice byl bazén relativně plný a bratr mohl být prvním dobrovolníkem, kdo ho vyzkouší. První, co bratra vyloženě naštvalo, byl fakt, že je bazén vysoký 63cm. Bratr přišel k bazénu, vykulil oči, přiměřil si výšku bazénu k boku svého stehna a říká: „To je jenom tak nízkej? Vždyť mi bude vidět lulinek!“ Pak s velkým nadšením skočil do bazénu, ale stejně rychle z něj vzápětí vyskočil ven a řval, že je to příšerně studený. Tímto to však neskončilo. Za 3 dny jsme šli na zahradu a bratr v domnění, že voda bude ohřátá, ale opak byl pravdou. Voda byla ledová, a když bratr lezl do bazénu, hodil celkem solidní držku. Bazén byl totiž na podlaze příšerně slizký a kluzký, takže místo plavání si bratr střihl hodinu krasobruslení v bazénu.

Jinak abych pravdu řekla, bratr umí velmi skvěle plavat. Když dostal mokré vysvědčení, měl na něj napsáno, že prý uplave 6 metrů. Popravdě těch 6 metrů „uplaval“ stylem šátrání nohama po dně, a tak jsem se rozhodla, že ho už vážně musíme naučit plavat a vzali jsme bráchu na bazén do zatopeného lomu. Na souši jsem mu vysvětlovala, jak vypadá práce rukou, když se plavou prsa a pak jsme spolu vlezli do vody. Prvních 5 minut bratrovi plavání šlo, a tak jsme se vydali do větší hloubky. Zde bratr začal nadávat, že už ho to nebaví, že ho bolí ručičky a že je mu zima. Nutno podotknout, že můj bratr vydrží ve vodě jen 10 minut a pak se začne klepat jak ratlík, i když je venku 35°C a voda má 28°C. Jenže co teď? Byli jsme uprostřed bazénu, kde pod námi bylo nejméně 10 metrů vody. No, nezbylo mi nic jiného, než čapnout bratra za plavací nudli a tlačit ho před sebou. Když bratr začal nadávat a hysterčit, že se utopíme, kopl mě nohou do zubů a jeho plavecký styl „prsa“ se změnil na styl, plácej kolem sebe, takže až k břehu „plaval“ jako pes. Když už jsem nás konečně dostala až ke schodům, mamka uviděla bratra, jak se klepe a běžela nám vstříc s ručníkem. Když už chyběl jen jeden schod, bratr uklouzl a spadl zpátky do vody. Když vyplaval na hladinu, začal nadávat, jakej architekt to stavěl, že to klouže jak potvora. Mamka se jen začala smát a zeptala se bratra, co tam hledal. Bratr se na ni podíval a odvětil: „Tož víš jak, jsem zkoušel jaká je dneska voda. Vypadá sice mírně zeleně, ale chutná celkem dobře, ochutnej..“ a v ten moment vystříkl vodu z bazénu na mamku, která v mžiku vypadala jako zmoklá slepice. Nejhorší však bylo, že v ten stejný okamžik šla kolem i rodinka, která zrovna na bazén přišla, tudíž nebyli moc spokojení, že je jejich oblečení durch.