OSOBNÍČEK - Zlo v podobě kreditních karet

Ahojky všichni!

Toto téma v sobě dusím už strašně dlouho, ale dnes to ve mě vážně vypěnilo... O čem je řeč? O kreditních kartách!

Na každém rohu vám nějaká banka nabízí, ať si uzavřete konto s jakkoliv velkým úrokem a hlavně kreditní kartou (dnes už většinou bezkontaktní).
Všichni bankéři slibují jak bezkontaktní karty ulehčí všem práci a placení s nimi je mnohem rychlejší, no, každý máme asi svoji představu, ale já vám teď popíšu moje zkušenosti, takže určitě bedlivě čtěte dál!

Bezkontaktně kontaktně !
Toto je asi nejběžnější situace, které jsem byla svědkem. Když bezkontaktní karty začínaly, někteří lidé si zřejmě nepročetli řádně smluvní podmínky a tak se velmi divili, že při nákupu nad 500Kč jim bezkontaktní karta nechce přijmou bezkontaktně platbu, tudíž musí kartu vložit a zadat PIN. Někteří však po pár dnech co nevyužívali PIN zapomněli, co to ten PIN kód vůbec je a tak museli platit něčím, co nemají, HOTOVOSTÍ! Ano, i toto se mi stalo, madam přede mnou neznala svůj PIN kód a i když volala manželovi a dceři, nebyl schopná kreditní karty použít. Prodavačce (a nebudu lhát, i mě) již docházela trpělivost, jelikož se zvětšovala řada naštvaných lidí, kteří začali obsahy svých košíků vracet zpět do regálů a odcházet z obchodu. Paní prodavačka ženě oznámila že musí zaplatit hotovostí, ale žena u sebe neměla víc než pár drobných korun. Možná se teď ptáte jak se situace vyřešila? Úplně "jednoduše", po 15 minutách doběhla uřícená dcera, která nákup za svoji matku zaplatila, jak jinak než kreditní kartou! Tudíž, i zde se objevily potíže, kdy kreditní karta nebyla hned přijata.
Ostatně něco podobného jsem byla účastnicí i dnes. Musím uznat, že po tom, co jsem dnes opět zbytečně čekala dohromady 15minut u pokladny dvou obchodů jen kvůli tomu, že měl někdo problém s kreditní kartou, začínám nesnášet reklamy na jakoukoliv bankovní společnost...
Ale pojďme rovnou na to, co se mi dnes přihodilo.

V jednom obchodě přede mnou platila nějaká mladá paní, které třikrát po sobě byla platba zamítnuta. Velmi se mi líbil obličej ženy, která se bála toho, že její karta nebude přijata a ona v peněžence nemá nic jiného než hloupý kousek plastu s čipem, tudíž nemá čím jiným zaplatit. Nakonec musela paní kreditní kartu vložit do čtečky a zadat PIN, ale platba ji byla přijata. (nejlepší byl její oddech, když z pokladny vyjela stvrzenka) Toto zdržení mi až tak moc nevadilo, trvalo jen něco málo okolo 5 minut, ale to bylo ještě v pořádku.
Horší byl fakt, kdy jsem došla do potravin, kde jsem nakupovala 5 minut a dalších 10 stála u pokladny.
Přede mnou totiž platila starší paní, která nedokázala pochopit, proč musí zastrčit svoji kreditní kartu do čtečky, když jí tvrdili, že má bezkontaktní kartu. Paní prodavačka se jí snažila vysvětlit, že sice bezkontaktní kartu má, ale že se někdy stane, že čtečka PIN nepřečte a tak musí kartu zastrčit a zadat PIN. Paní tedy kartu zastrčila a snažila se zadat PIN. Po chvilkovém uvažování něco poklikala a opět se velmi divila, že jí platba nebyla přijata. Paní prodavačka ji prosila o nové zadání PINu, jelikož něco zadala špatně. Paní nechápavě poklikala všechny čudlíky co jen mohla, i když ji prodavačka výslovně říkala, že má zmáčknout zelené tlačítko, zadat pin a opět zmáčknout zelené tlačítko. Paní asi bohužel nerozezná zelenou od žluté a tak se platba protáhla na spoustu naštvaných zákazníků a naštvanou pokladní.

Po těchto zkušenostech si říkám, kde je to rychlejší placení, které nám bankéři slibují? Já měla zaplaceno během 15 sekund, kdežto kreditní karta mě jen dnes zdržela nejméně na 15 minut!

Nemluvně o tom, kdy lidé při platbě zjistí, že kreditní karta nebyla přijata, jelikož dotyčný nemá dostatečný obnos peněz na účtu... Přeci jen, když mám v peněžence hotovost, vím kolik peněz mám a kolik si mohu dovolit utratit ne?

Co mě na této společnosti opravdu štve je fakt, že všichni berou bankovní účet s kreditní kartou jako samozřejmost. Třeba před dvěma dny oznámili mému dědovi v jednom obchodu, že může klidně zaplatit bezkontaktně (což můj děda samozřejmě vůbec netušil co znamená) a nebo, že pokud bude mít nějaké otázky či připomínky, má napsat dotyčným e-mail (což můj děda opět samozřejmě nevěděl o čem je řeč - no dobrá, cca věděl, ale myslíte si, že každý senior vlastní počítač a přístup k internetu?).

Tímto článkem nechci nikomu říkat, že musí platit hotovostí a zbavit se kreditky, ale chci jen poukázat na to, jak jsme velmi ovlivňováni médii a tím co je právě "in".

Máte podobné zkušenosti nebo jste hrdými vlastníky kreditní karty a nedáte na ni dopustit?

vaše Lenka

OSOBNÍČEK - Jaké mám zkušenosti s doktory ?

Ahojky!

Asi každý má určité zkušenosti s doktory a to pozitivní či negativní. Ať už jsou to jaká jsou, všechny nás tyto zkušenosti spojují. Nedávno jsem byla u známých na návštěvě a dostali jsme se právě k tématu doktorů a musím uznat, že jsme se nasmáli jak nikdy. Každý má určitě nějakou historku, které se teď s odstupem doby jistě zasměje, a tak jsem se rozhodla, že vám popíšu právě moje "úsměvné" zkušenosti.

1. Co to máte slečno v noze?

Jojo, tak tato vzpomínka je stará již 7 let. Měla jsem tak trochu atypický úraz, kdy jsem si do nohy vrazila starou anténu od televize. No, nebudu tady rozebírat jak se mi to přesně stalo, důležité zůstává, co se dělo po příjezdu na pohotovost. Nebudu lhát, byla jsem v šoku, ale kdybych v něm nebyla, určitě bych do něj upadla v momentě, kdy můj otec zabouchal na dveře, ze kterých po chvíli vyšla životem znavená sestřička, která kupodivu hned ožila jak mě viděla. Okamžitě vběhla do ordinace pro doktora, z vedlejšího pokoje ukradla peřinu a hodila ji na mě (podotýkám, že jsem byla jen v tričku a kalhotkách, i když byl listopad a venku bylo -6°C) se slovy, že se třepu zimou (omyl, zima mi nebyla, byla jsem v šoku). To však ještě nebyl ten šokový zážitek! Když totiž vyšel doktor z ordinace, první co udělal bylo to, že se nahnul nad moji nohu, pořádně ji prozkoumal (tekla z ní spousta krve, která prosákla pod obvazem), koukl na mě a povídá: "Slečno, co to v té noze máte?"

V ten moment jsem myslela, že černý humor, který na mě použil taťka v autě cestou do špitálu se pomalu ale jistě naplňuje, tudíž, že mi tu nohu opravdu amputují!
Když si mě pořádně prohlédl a přestal se divit, začala jsem se divit já. V ordinaci měl 3 velikosti židlí (na mě si vzal tu střední) a jediné téma k rozhovoru, aby odvedl moji pozornost od operace, ho napadla Hello Kitty, kterou osobně z hlouby duše nenávidím (tudíž si asi dokážete představit jak mi tu hodinu a půl bylo). Nejlepší byl však fakt, kdy mi doktor řekl, že kdyby se náhodou stalo, že začnu cítit, že mi v té noze rýpe, mám mu říct a on mi dá další lokální anestetikum. Po hodině, kdy mi doktor začal zašívat sval, jsem začala tak trochu cítit tahání a tak jsem doktorovi o další várku anestetika řekla. Doktor mě však odbyl se slovy, že to už nemá cenu, že to šití už je rychlé a tak to ani neucítím. Musím uznat, že měl pravdu, trvalo to opravdu chvilku a tudíž jsem opravdu žádný nepříjemný pocit z toho, že se mi rýpe v noze necítila. Jen mi tu nohu zašíval ještě dalších 30 minut...

2. Berle jsou nepotřebné

Tato vzpomínka se velmi úzce váže na tu předchozí. Po operaci jsem totiž měla jít na druhý den na kontrolu, což zahrnovalo vytažení drenu a nový převaz. Kontrola byla naplánovaná přesně 12 hodin po operaci. K mému překvapení jsem se však mezi dveřmi do ordinace dozvěděla, že si mám začít pomalu zvykat bez berlí! Po této větě jsem se tak trochu naštvala (v ordinaci byli dva doktoři a ani jeden z nich se na mě nepodíval, celou dobu koukali do monitoru svého počítače). Když jsem doktorům oznámila, jak si představují, aby člověk 12 hodin po operaci chodil po operované a sešité noze, konečně zvedli oči a s údivem mi řekli: "Vy máte po operaci? A teprve 12 hodin? Tak to si ty berle ještě chvilku podržíte."

Ještě v ten den jsem se dozvěděla, že ani neví, co tomu pacientovi vlastně je. Když jsem totiž měla sednout na lehátko a natáhnout na něj nohu, udělala jsem to tak, že jsem chytla kovovou kostru své ortézy (po stranách jsou dlouhé kovové tyče - já měla ortézu od kotníku až do půlky stehna) a nohu díky tomu zvedla na lehátko. Kupodivu, sestřička se na mě podívala a řekla: "Ale prosím vás, nedělejte, že je ta noha tak těžká!" V tento moment jsem se vážně naštvala, ale vzápětí došla další rána. Sestřička mi totiž rozepnula ortézu a oddělala 4 vrstvy převazu. K jejímu překvapení zjistila, že mám v noze dren, který mi oni mají vytáhnout, ale na to sestřička bohužel neměla, a tak musela od stolu vstát paní doktorka, která mi ho úspěšně vytáhla. Následně mi sestřička navrstvila nové převazy a řekla mi, ať si ortézu zadělám sama. Musím říct, že nebýt taťky, který mi pomohl zapnout suchý zip na kotníku, tak bych asi z ordinace odešla bez ortézy. Jelikož nejsem typ člověka, který by ve všech situacích zachoval chladnou hlavu, při odchodu z ordinace jsem se ve dveřích otočila a sestřičce řekla, že bych chtěla vidět, jak by na tom byla ona, kdyby jí chyběl kus svalu!

3. Loket vás nebolí?

Tato vzpomínka je ještě za doby mé základní školy, z hodiny tělesné výchovy, ve které jsem to prostě neubrzdila a v rychlosti narazila do stěny. Naštěstí jsem dala před sebe ruce, ale moje levé zápěstí to holt nevydrželo a tak jsem byla poslána do nemocnice na rentgen (měla jsem zohnuté zápěstí směrem nahoru a nemohla jsem s ním pohnout, natož v ruce něco udržet).
Po příchodu do nemocnice, kde jsem si 2 hodiny počkala v čekárně se mě doktor zeptal s čím jsem došla, co se stalo a co mě bolí. Když jsem vysvětlila co se mi stalo a ukázala zápěstí, se kterým jsem nemohla pohnout, zeptal se mě doktor, jestli mě bolí rameno (samozřejmě mi ta místa prohmatával, když se ptal). Když jsem odvětila že ne, zeptal se, jestli mě bolí loket. Na to jsem samozřejmě také odpověděla že ne, ale vzápětí se doktor naštval a začal na mě křičet, co mě vlastně bolí. Když jsem mu snad už po 3 řekla že zápěstí, řekl mi, že si vymýšlím a že se mám radši zpátky vrátit do školy, protože kdybych narazila do stěny, tak by mě nebolelo jen zápěstí, ale i loket!

4. To máte jen vyschlé hlasivky...

Před 4 měsíci jsem začala velmi škaredě kašlat. Každou noc jsem se v pravidelných intervalech budila a dusila jsem se kašlem. Bylo mi špatně, nemohla jsem pořádně dýchat a když jsem chtěla něco říct, za každou větou jsem se začala opět dusit kašlem. Po 5 týdnech jsem se rozhodla, že se objednám na plicní, aby mi zjistili, co mi vlastně je. Na plicním mi však oznámili, že abych mohla jít na vyšetření, potřebuji doporučení od obvodního lékaře. No a tak jsem se tedy vydala k mé obvodní lékařce, které mě hned mezi dveřmi seřvala proč jsem nepřišla už dřív a jak si můžu dovolit po ní chtít doporučení. Před tím se mě však stihla sestřička v čekárně ještě zeptat, jestli k nim vůbec patřím...

Doktorka mě prohlédla a řekla mi, že nechápe, proč chci jít na vyšetření na plicní, když na plicích nic neslyší. Když jsem jí vysvětlila, že se již 5 týdnů dusím kašlem, oznámila mi, že mám pouze vyschlé a namožené hlasivky a tak mi napsala pastilky na zvlhčení krku (které mi byly úplně k ničemu, ale dobré 200 pro lékárnu), sirup na suchý kašel (opět dalších 170Kč pro lékárnu k dobru) a nakonec léky, kterých bylo v celé krabičce pouze 10. Po přečtení příbalového letáku léků, jsem se však opravdu nestačila divit, když jsem zjistila, že léky jsou na léčbu třesavky a pomáhají proti alergii!

Jen tak pro zajímavost, nic z toho mi nepomohlo, i když jsem v lékárně nechala přes 500Kč, protože pojišťovna neproplácí vůbec nic. Po čtyřech měsících musím říct, že je to už mnohem lepší, ale stále se dusím kašlem a příšerně se zadýchávám (někdy strašně lapám po dechu). díky této zkušenosti jsem měla doktorku jen necelého půl roku (věřte mi, těchto problémů jsem s ní měla o mnoho víc, a to již u samotného zápisu k ní) a nyní si hledám nového lékaře.

Tímto se omlouvám všem slušným lékařům, ale posuďte sami, copak se takto zachází s lidmi? Opravdu byste do sebe chtěli zbytečně cpát prášky, které mají být proti něčemu, ale přitom jejich vedlejší účinek je přesně stejný, jako proti čemu je máte brát? Opravdu si myslíte, že na kašel zaberou léky na alergii?

Neberte si to prosím nikdo příliš k srdci. Popisuji konkrétní situace, ale nepíšu kde, kdy, ani u koho se mi to stalo, protože mým záměrem není nikomu uškodit. Chtěla jsem jen poukázat na to, jací lidé pracují s druhými a přitom se k nim tak skvěle dokáží chovat.

A co vy a doktoři? Máte lepší zkušenost?

vaše Lenka ;)