Ahojky všichni!
Vzhledem k tomu, že se snažím zbavit problémů se svým sebevědomím, zbavit se problémů z minulosti, které mě stále tíží, otevřít se a prostě celkově se v životě posunout dál, jsem se rozhodla, že vám sem čas od času napíšu i nějaký ten osobnější příběh...
Vzhledem k tomu, že osobní příběh je pro mě těžké vyprávět, je možné, že chvilkami budu různě přeskakovat, doufám, že vás to neodradí od čtení, děkuji za pochopení...
Dnešní příběh je o mém naprosto nesmyslném úrazu z nedbalosti (což je asi každý úraz), který měl za následek, že jsem se začala nenávidět, bála jsem se veřejně ukazovat svoji jizvu a taky to byl takový první velký okamžik, na který si vzpomínám, kdy se můj, do té doby už dost špatný, vztah s matkou překlopil v nenávist, kterou cítím dodnes...
Začala bych tím, co se vlastně stalo...
Byla jsem v 7. třídě a měla jsem měsíc po svých 13. narozeninách. Bratr v té době měl asi týden po 4. narozeninách, naučil se odemykat dveře a utíkat z domu ven. Aby neutíkal, tak jsme museli dávat za dveře židli. Když došel večer taťka z práce, běžela jsem ke dveřím, abych mu otevřela (kvůli židli se z venku otevřít nedalo). Když jsem běžela ke dveřím, míjela jsem křeslo, za kterým si můj bratříček celý den hrál na řidiče bagru.
Ke dveřím jsem už doběhnout nezvládla, zastavila jsem se o stěnu v předsíni se zvláštním pocitem. Moje levá noha najednou jakoby ztratila veškerou energii a cit, složila jsem se na zem, která byla již jednou velkou kaluží krve. Oči mi sjely dolů na moji nohu až poté, co na mě vyděšený otec z poza dveří zakřičel: "Co to máš v noze!"
Poté už vzaly věci rychlý spád... Taťka mi rychle s mojí pomocí nohu obvázal tlakovým obvazem. Dvě vrstvy okamžitě protekly, třetí vrstvu jsme vzdaly... Vzal mě do náručí, seběhl se mnou všechna tři patra snad během sekundy... Za pár minut jsme byli v nemocnici. Bylo pár minut po 6. hodině večer, takže čekárna na chirurgii byla prázdná (byla tam jen jedna babička). Byl začátek listopadu, já ležela na lehátku jen v kalhotkách a tričku s krátkým rukávem. Sestřička okamžitě běžela pro peřinu, myslela, že se třepu zimou, avšak já byla jen ve stavu naprostého šoku (celkově jsem byla docela klidná, nohu si doma zvládla ošetřit... výcvik při HMZ - hlídka mladých zdravotníků, mi tak zde byla velkým přínosem). Doktor se snažil vtipkovat, aby mě trochu rozptýlil a uklidnil, že vše bude v pořádku. Do dnes nezapomenu na první reakci doktora, když mě poprvé uviděl "Ježiš, co to je? Deštník?"
Následná operace proběhla v pořádku. Z nemocnice jsem byla propuštěna pár minut před 8. hodinou večerní. Nohu jsem měla celou umrtvenou lokální anestezií, dostala jsem berle, ortézu od kotníku až do poloviny stehna a upozornění, že na nohu nesmím alespoň 3 týdny za žádnou cenu stoupnout, že mám dvojité stehy, a že mám zítra ráno dojít na kontrolu a převaz.
Abyste byli v obraze co se vlastně ve skutečnosti stalo...
Bráška si hrál na bagristu tím stylem, že si do křesla zezadu strčil "řadicí páku", která byla vlastně starou anténou z naší televize. Bohužel se mi při mém pokusu běžet otevřít povedlo o tuto "řadicí páku" zakopnout a její druhý konec (který byl bohužel zlomený) si zapíchnout do nohy. Při tomto "šoku" jsem pak narazila do stěny, která anténě pomohla zalomit se a vsunout se hlouběji dovnitř.
Celkově jsem tedy měla kus kovové antény se zalomeným plastovým koncem zapíchlý v stehenním svalu ve hloubce 17 centimetrů. Doktor mi tedy musel naříznout kůži, aby se dostal dovnitř a ze svalu mi vyřízl tu zpropadenou anténu.
Celou noc po operaci jsem nedokázala spát, neboť padla účinnost anestetik a trpěla jsem příšernou bolestí. Ráno při převazech mi konečně vytáhli drén na odtok krve, který mi celou noc v noze tak vadil (později vysvětlím proč).
(drén = malá plastová či gumová trubička, kousek plastu či gázy atd., který se dává do velkých zranění na odtok tělních tekutin, já osobně jsem měla pro odtok krve, aby se mi nekupila uvnitř a netvořila se podlitina)
(Celkově jsem měla 1 vnitřní stehy na stehenním svalu, venkovní stehy, drén, převaz, gelový polštářek na chlazení a na "odlehčení", druhý převaz, ortézu.)
Fun fakt!
Při vstupu do ordinace mi doktor oznámil "No tak už si pomalu zvykejte bez berlí...", na což jsem mu odvětila že mám berle necelých 12 hodin. Jen na mě zvláštně koukl z pod brýlí a řekl, ať se tedy posadím na lehátko. Sestřička byla taky dost vtipná... Při pokusu vyšplhat se na lehátko jsem nohu na lehátko "vyhodila" za pomoci kovových částí po bocích ortézy, za které jsem nohu chytla. Sestřička jen protočila oči se slovy "Nedělejte, že je ta noha tak těžká, že si musíte pomoct...". Jen jsem poznamenala, že bych chtěla vidět ji, kdyby jí chyběl kus svalu a byla jsem ráda, že jsem po převazu nemocnici zase na týden opustila. Ten "joke" s tím, jak mám těžkou nohu jsem si pak následně vyslechla ještě několikrát, při každé další návštěvě...
Pokračování příště... (odkaz na 2. díl zde)
(Přidám i fotky, jak jizva vypadá nyní a jaké mám následky 😉)
Vaše Lenka 💙
