8/31/2016

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 15.

Kapitola 15.
Bratr a spodní prádlo

Když jsme jednoho dne byli na náměstí vyřizovat nějaké nezbytnosti, šli jsme náhodou kolem obchodu, kde prodávají pouze spodní prádlo a ponožky a jelikož je můj bratr jak se patří čuně, museli jsme se jít do obchodu podívat po nějakých nových věcech. Jelikož můj bratr nemá ponožek nikdy dost, protože u nás doma zřejmě řádí skřítek lichožrout se skřítkem děrovačkou, tudíž můj bratříček má zákonitě z páru jen jednu ponožku nebo když už konečně najde pár, tak je na ponožce vyklubaná díra, byl nákup ponožek na 1. místě. Bratr si nakoupil hned 6 párů, aby měl co na sebe a vhrl se do výběru spodního prádla. Taťka se zeptal paní prodavačky, jestli by měla malé trenky na bráchu. Paní prodavačka odvětila, že pro 9. letého kluka trenky určitě mít bude, jenže když zjistila, že bratr nosí kalhoty velikosti pro 5 leté děti, svůj názor rychle změnila. Tak se taťka zeptal bráchy, co nosí radši, ať si vybere sám, co chce a v jakém provedení. Můj bratr se samozřejmě ukázal jako zkušený zákazník, nejprve se pořádně rozhlédl po prodejně a poté se opřel o pult a říká paní prodavačce: „Slipy s nástavbou byste náhodou neměla?“ Paní prodavačka absolutně nechápala, která bije a popravdě ani já s taťkou jsme nechápali, co si bratr vlastně právě objednal. Po chvíli se paní prodavačka otřepala, začala se smát a zeptala se bratra, co by si tou nástavbou asi tak představoval. Bratr nechápavě zakroutil hlavou nad tím, že zkušená prodavačka spodního prádla nechápe, co si po ní zákazník žádá a ujal se vysvětlování: „Ježiš marjá, tož normálně slipy s nástavbou! Prostě nad těma slipama chcu širokou nástavbu, je to jasný?“. Paní prodavačka zřejmě konečně pochopila, oč můj bratr žádá a podala mu 3 krabičky úhledně poskládaných dětských slipů se slovy, jestli je to to co chtěl. Bratr rozdělal jednu krabičku, roztáhl slipy, přiložil si je k sobě a říká: „No, velikost by mi aji padla, ale ta nástavba je nějak malá, větší nemáte?“. Paní prodavačka zakroutila hlavou, že nemají, což mého bratra celkem naštvalo a odvětil: „No tak slipy si brát nebudu. Máte teda aspoň boysboysky?“ Opět jsme všichni tři zůstali nechápavě stát a jen jsme zírali na sebe. Když bratr viděl, že opět nechápeme, která bije, jal se opět vysvětlování: „Tož takový ty trenky, ale víc zařezaný!“ Paní prodavačka pochopila, že bratr po ní žádá boxerky a tak mu opět podala már krabiček s úhledně poskládanými boxerkami dětské velikosti. Bratr se pustil do vybírání. Až skoro všechny krabičky vytahal, vybral si dvoje proužkované boxerky s nějakým nápisem a taťka konečně s radostí zaplatil. Ještě než jsme odešli, se bratr neudržel a zeptal se paní prodavačky, jestli náhodou neprodává i boysboysky s nástavbou. Na to paní prodavačka už vážně neměla slov, naštěstí taťka bratra rychle čapl za ruku a vytáhl ho z obchodu ven. Venku se bratr neudržel a povídá: „Se ani nedivím, že tam nemá žádný lidi, když po ní něco člověk chce a ona to ani nezná nebo to vůbec neprodává!“ A nakonec jen tak pro zajímavost, pokud nevíte, co je to nástavba na slipech či snad boysboyskách, tak je to ta široká guma v pase. 

8/29/2016

Seznam věcí, co si sebou sbalit na internát !

Ahojky!

Nový školní rok se nám pomalu ale jistě blíží a pro některé (jako třeba pro mě) to znamená velké balení a přesun věcí na internát. Jenže co si všechno sebou sbalit, když jedete na internát poprvé? S tím se vám pokusím trošičku pomoc. Pro ty, co jedou na internát jsem připravila seznam věcí, co si sebou (podle mě) musíte určitě sbalit. Takový typ pro vás, stránku si můžete vytisknout a body postupně odškrtávat ;)
Tak pojďme na to! :)

Seznam věcí, co si sebou sbalit na internát + do školy:
  • učebnice, sešity, skripta
  • oblečení (na pokoj, do společnosti, do školy)
  • pyžamo (jo, taky je to oblečení, ale pro jistotu)
  • spodní prádlo a ponožky (zde platí to co u pyžama, také je to oblečení, ale jistota je jistota)
  • dvoje přezůvky/papuče (na pokoj a do školy)
  • obuv (tenisky pro případ, že byste chodili cvičit do tělocvičny internátu + obuv ve které budete chodit do školy + společenskou obuv)
  • úbor do tělocviku (tričko, kalhoty, kraťasy, tenisky, deodorant, ručník, ponožky, pro slečny sportovní podprsenka)
  • hygienické potřeby - šampon
                                    - sprchový gel/mýdlo
                                    - pastu + kartáček na zuby
                                    - mýdlo (já doporučuji tekuté mýdlo s dávkovačem)
                                    - šminky, krémy a další nezbytnosti které většinou dámy používají, jako
                                      třeba deodorant, parfém,...
                                    - samozřejmě by dámy neměly zapomenout na vložky nebo tampóny
  • vlasové potřeby (hřeben, gumičky, sponky a další pomůcky)
  • 2 ručníky
  • kancelářské potřeby (psací potřeby, izolepu, děrovačku, sešívačku, atd..)
  • deku (přehoz na postel, na některých internátech vám deku půjčí)
  • nějaké ty dobroty a instantní jídla (kaše, nudle, polévky, vřele doporučuji kuskus!) (pro případ, že bude hlad, někdy se stane, že je večeře malá, pokazí se systém a jste bez jídla, obchody jsou již zavřené nebo nemáte vycházky)
  • jídlonosič (nebo nějakou uzavíratelnou krabičku) + příbor 
  • kufřík s výtvarnými potřebami (pouze pokud musíte mít ve škole)
  • batoh vybavený potřebami do školy (např.: pouzdro s vybavením, lepidlo, nůžky, kapesníky, složky s dokumenty - diář, poznámkový blog, index, pravítko, atd..)
  • sáčky do koše
  • budík (my ho používali jako hodiny na pokoji)
  • elektronická zařízení + nabíječky k nim (např.: mobil, notebook, tablet, atd..)
  • léky (pokud nějaké berete pravidelně)
  • doklady
  • potvrzení o bezinfekčnosti

Doporučuji:
  • větší krabici (já v ní vozím všechny své šanony...krabici využijete třeba jako noční stoleček k posteli)
  • prostředek na umývání nádobí + houbičku + utěrku
  • nějaké obrázky + provázek na zkrášlení vašeho pokoje
  • hadru i dvě (první den na intru si doporučuji před vybalením věcí vše pořádně utřít od prachu)
  • polštářek pod hlavu (naše polštáře na intru viděly výplň jen tak zpovzdálí)
  • umělohmotné nalepovací háčky (využili jsme v koupelně u umyvadla na utěrky, hadry, malé ručníky, ale i jako provizorní držák na toaletní papír)
  • stojánek na tužky na stůl
  • malý visací zámek (pokud máte na pokoji nějakou skříňku, která se dá uzavírat)
  • keramický hrníček
  • noviny (vždy se najde něco k čemu se hodí - podložka, ubrus, výplň do něčeho,..)
  • náplasti (protože nikdy nevíte)
  • baterku (pro případ že vypadne proud)
  • balenou vodu (pro případ, že nepoteče voda)
  • krabici papírových kapesníků (můžete využít i na vysušení loužičky od vody či utření něčeho)
Osobně si myslím, že toto je takový ten zlatý základ, který si každý přizpůsobí k obrazu svému. Já osobně sebou vozím ještě spoustu dalších blbostí a maličkostí, které se nakonec nasčítají tak, že vezu asi 3 krabice, kufr a další alespoň 3 velké tašky, ale vězte, že když si vše přivezete již hned na začátku, nebudete muset později řešit problémy s tím, že jste něco zapomněli, nebo že snad musíte něco dokupovat ;)

Doufám, že vám tento seznam bude k něčemu užitečný a pokud dojdete na nějakou věc, která na seznamu chybí a určitě by na něm být měla, pište do komentářů 😉

Pokud by vás zajímalo, jak to u nás na internátu vypadalo, koukněte na moje video na YouTube (odkaz zde a pokud by vás zajímalo moje balení, tak zde).

                    vaše Lenka :)

8/24/2016

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 14.

Kapitola 14.
Bazén

V létě se chodí každý svlažit na koupaliště, až na nás. My totiž chodíme pracovat na zahradu. Jelikož je naše zahrada celkem veliká a je tam takový malý plácek, kde roste jen tráva, rozhodli jsme se, že si pořídíme bazén a že ho postavíme na toto místo. Když v červenci začala velká horka, taťka koupil bazén a ještě ten den jsme ho šli prubnout na zahradu. Bratr jako velký zeměměřič lítal po travnatém plácku s dřevěnými kolíky a metrem, protože podle jeho slov musíme vytyčit místo, kam se bazén vleze. Po hodinovém napouštění vody z hadice byl bazén relativně plný a bratr mohl být prvním dobrovolníkem, kdo ho vyzkouší. První, co bratra vyloženě naštvalo, byl fakt, že je bazén vysoký 63cm. Bratr přišel k bazénu, vykulil oči, přiměřil si výšku bazénu k boku svého stehna a říká: „To je jenom tak nízkej? Vždyť mi bude vidět lulinek!“ Pak s velkým nadšením skočil do bazénu, ale stejně rychle z něj vzápětí vyskočil ven a řval, že je to příšerně studený. Tímto to však neskončilo. Za 3 dny jsme šli na zahradu a bratr v domnění, že voda bude ohřátá, ale opak byl pravdou. Voda byla ledová, a když bratr lezl do bazénu, hodil celkem solidní držku. Bazén byl totiž na podlaze příšerně slizký a kluzký, takže místo plavání si bratr střihl hodinu krasobruslení v bazénu.

Jinak abych pravdu řekla, bratr umí velmi skvěle plavat. Když dostal mokré vysvědčení, měl na něj napsáno, že prý uplave 6 metrů. Popravdě těch 6 metrů „uplaval“ stylem šátrání nohama po dně, a tak jsem se rozhodla, že ho už vážně musíme naučit plavat a vzali jsme bráchu na bazén do zatopeného lomu. Na souši jsem mu vysvětlovala, jak vypadá práce rukou, když se plavou prsa a pak jsme spolu vlezli do vody. Prvních 5 minut bratrovi plavání šlo, a tak jsme se vydali do větší hloubky. Zde bratr začal nadávat, že už ho to nebaví, že ho bolí ručičky a že je mu zima. Nutno podotknout, že můj bratr vydrží ve vodě jen 10 minut a pak se začne klepat jak ratlík, i když je venku 35°C a voda má 28°C. Jenže co teď? Byli jsme uprostřed bazénu, kde pod námi bylo nejméně 10 metrů vody. No, nezbylo mi nic jiného, než čapnout bratra za plavací nudli a tlačit ho před sebou. Když bratr začal nadávat a hysterčit, že se utopíme, kopl mě nohou do zubů a jeho plavecký styl „prsa“ se změnil na styl, plácej kolem sebe, takže až k břehu „plaval“ jako pes. Když už jsem nás konečně dostala až ke schodům, mamka uviděla bratra, jak se klepe a běžela nám vstříc s ručníkem. Když už chyběl jen jeden schod, bratr uklouzl a spadl zpátky do vody. Když vyplaval na hladinu, začal nadávat, jakej architekt to stavěl, že to klouže jak potvora. Mamka se jen začala smát a zeptala se bratra, co tam hledal. Bratr se na ni podíval a odvětil: „Tož víš jak, jsem zkoušel jaká je dneska voda. Vypadá sice mírně zeleně, ale chutná celkem dobře, ochutnej..“ a v ten moment vystříkl vodu z bazénu na mamku, která v mžiku vypadala jako zmoklá slepice. Nejhorší však bylo, že v ten stejný okamžik šla kolem i rodinka, která zrovna na bazén přišla, tudíž nebyli moc spokojení, že je jejich oblečení durch.


8/19/2016

Vyrábíme! - Věneček se závojem pro luční vílu

Ahojky všichni!

Dnes mám pro vás návod na nádherný věneček pro luční vílu i se závojem ;)
Doufám, že se vám tento návod bude líbit, protože věneček je úžasný a už jsme s ním hráli několik pohádek ;)
Budete potřebovat:
  • kytičky z filcu (návod naleznete zde)
  • kousky filcu nebo liné pevné látky
  • nůžky (mohou se hodit i štípací kleště)
  • tavnou lepicí pistoli
  • vodové barvy (nebo barvy ve spreji, nejsou však povinností)
  • tlustý drát (já použila 1mm zlatý hliníkový drát)
  • netkanou textilii (na závoj, já použila 1x1,7 metrů)
Postup:
Krok 1
Připravíme si kostru věnečku, na který budeme lepit hotové kytičky. Vezměte si drát a omotejte si ho kolem hlavy, tak zjistíte velikost věnečku. Nyní konce drátu párkrát omotejte kolem sebe a přebytečný drát ustřihněte.

Krok 2
Nyní si zahřejeme tavnou pistoli a začneme lepit kytičky. Vždy kápněte trochu lepidla na drát, přiložte kytičku a pak si vezmete kousek látky, který přilepíte z druhé strany ke kytičce (drát bude schovaný mezi kytičkou a kouskem látky). Takto pokračujte dokud nebude drát zcela plný kytiček.

Krok 3
Když už máte hotový věneček, vyrobíme si k němu i závoj. Netkanou textilii si pobarvěte barvami a nechte přes noc uschnout. Pokud chcete mít závoj bílý, tak tento krok vynechte.

Krok 4
Na závoj si sem tam nalepte taky nějakou tu kytičku, ať není závoj až tak holý.

Krok 5
Nyní si závoj připevníme k věnečku. Pokud chcete mít závoj stále na věnečku, tak ho pomocí tavné pistole přilepte k vnitřku věnečku. Pokud však chcete mít závoj oddělávací jako ho mám já, připevněte závoj z vnitřku věnečku pomocí dvou zavíracích špendlíků ;)

Doufám, že se vám bude věneček líbit a že tento návod použijete třeba na maškarní ;)

                         vaše Lenka :o)

Prosím o dodržování autorských práv !!!Pokud chcete fotky či text někam kopírovat dovolte se autora (tím myslím samozřejmě sebe) a u zkopírovaného uveďte citaci, také bych byla ráda, kdyby jste mi o tom dali vědět, kde se mé příspěvky nachází !!!





A nakonec, pár fotek pro zasmátí ;)

      aneb

           když jsem hrála vílu chaosu :o)









                Pěkný zbytek prázdnin ;)

8/17/2016

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 13.

Kapitola 13.
Bratr a pojem času

Každý to zná, zeptáte se malého dítěte kolik je hodin a dítě vám odvětí nějaký nesmyslný pojem. To jsem však ještě netušila, že se bratr tento fakt ve škole nenaučil a umí přečíst hodiny jen digitálně. Tudíž, když jsem se mého brášky zeptala, kolik je hodin, že mám dnes ještě celkem nabitý program a že v 17 hodin musím být pryč, odvětil mi, že jsem pěkně v háji, protože pět hodin už je dávno pryč. Já na něj zůstala civět jak opařená a pak rychlostí blesku popadla věci, co jsem potřebovala, oblékla se a letěla na dohodnutou schůzku, kde jsem celá rudá a upocená zjistila, že pět hodin je až za 20 minut. Po návratu domů jsem se bratra ptala, kde vzal, že je dávno po 17. hodině, když bylo teprve chviličku po čtvrté. Jeho odpověď byla jednoduchá, koukl na taťkovi hodinky, jenže taťka má hodinky jak ručičkové, tak zároveň i digitální, no a aby neměl zbytečně dvoje hodiny na jedněch hodinkách, tak má na jedněch letní a na druhých zimní čas, no a tak se stalo, že bratr zjistil, že je 20 minut po 17. hodině, i když ve skutečnosti bylo pouze 16:10. A kde se vzalo těch 10 minut navíc? Taťka má schválně nastavené hodinky o něco dopředu, je to jeho taktika jak ráno stíhat vlak. Další samozřejmostí, kterou se od dítěte, jakožto i mého bratra dozvíte je, že jste někde už moc dlouho a ve skutečnosti tomu tak vůbec není, jako například když jdete na záchod a za ani né minutu se vám tam ten malý prcek jak naschvál objeví s tím, co tam děláte tak dlouho, že už jste tam půl hodiny a mu se chce tak strašně moc čůrat.

Nejlepší zápich však byl, když se taťka ptal bratra, kolik je hodin, že je pátek a že by měl jít v osm hodin nějakej dobrej film. Bratr se jen v klidu pohodlně usadil na gauč, opřel se a odvětil: ,,Co blbneš, buď v klidu, dneska je sobota“ No, taťka v klidu být mohl, byl totiž teprve čtvrtek! Zajímavé je, že ani jednomu nebylo divné, že kdyby byl pátek nebo sobota, tak bych dávno byla doma, když jezdím v pátek z intru. No, jde vidět, jak se jim po mě stýská…


A když už jsem nakousla ten film, řeknu vám takovou malou perličku. Bratr přepínal televizi a najednou přepnul na program, kde byl nějaký historický film, no a jelikož je můj taťka velký fanoušek těchto filmů, začal řvát, ať to tam nechá a co že je to za film. No můj úžasný bratr začal řvát: „To je to, no to, potopený město pod lávou!“ Kdybyste nevěděli, co myslel tím potopeným městem, tak to měly být Pompeje.

8/15/2016

OSOBNÍČEK - Blázinec v blázinci

Ahojky všichni!

Pokud sledujete můj youtubový kanál, tak už určitě víte, že chodím na návštěvu za babičkou do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Konkrétně chodím na oddělení 19A, které je určeno pro ženy nad 65 let a tudíž i pro to, mě celkem zarazil vzhled a režim dne na tomto oddělení.















Než budete vpuštěni na návštěvu, nasadíte si na chodbě modré igelitové návleky a zazvoníte na zvonek. Po chvíli vám otevře zdravotní sestřička či bratr, vy nahlásíte ke komu jdete a oni vám tu dotyčnou zavolají ke stolečku. Na tomto by nebylo zatím nic zvláštního, ale když budete číst dál, zaručuji vám, že na konci článku jen budete nevěřícně kroutit hlavou.



















Když vstoupíte dveřmi dovnitř, objevíte se ve velké místnosti, kde je 6 stolů s židličkami. Tato místnost slouží jako jídelna a zároveň i místo pro návštěvy. Všechna okna na oddělení jsou velká, trojdílná, celkem vysoko posazená (když si stoupnu vedle okna, mám jeho spodní hranu u prsou) a i přes to zamřížovaná. Zde si kladu otázku, proč se staré babičky mají cítit jako ve vězení? To si jako opravdu někdo myslí, že by tím oknem mohly utéct? Vždyť více jak 3/4 z nich nejsou schopné ani stát na vlastních nohách, natož tak vylézt si na židli, prolézt oknem a na druhé straně dělat kaskadéra...
Co mě velmi zarazilo, když jdu na návštěvu je jedna malá ,,kaplička" zastrčená úplně v rohu areálu. První dva týdny jsem kolem této budovy chodila úplně v klidu, aniž bych si jí všímala, myslela jsem si, že je to kaplička, kam se třeba mohou věřící jít modlit, ale moje představa byla úplně jiná než skutečnost...
Ve skutečnosti je totiž ,,kaplička" patologickým oddělením... Osobně si myslím, že se na tomto oddělení dveře nemusejí ani zavírat, protože během prvních dvou měsíců, co byla babička umístěna do psychiatrické léčebny umřely na oddělení 19A hned 4 babičky.

Hned na jídelnu navazuje několik dveří, které vedou do přípravny jídel, místnosti doktorky, pokoj pro ležáky, dveře výtahu, koupelna, dveře na balkón, na který mimochodem nemají pacienti volný přístup, musí říct sestrám, aby jim odemkli a jedny průchozí dveře do další místnosti, kde babičky celý den sedí na svých místech a koukají na televizi.
Dámy nemohou chodit samy ven, ani sestřičky je ven nevezmou, mohou pouze v doprovodu rodinného příslušníka, jenže jednou, když jsem babičku chtěla vzít ven, bylo zrovna po dešti a ještě mírně mrholilo a podruhé bylo prý zase příliš sluníčko a oni mi babičku v tom sluníčku nemůžou ,,půjčit" ven. Navíc, areál je velmi velký, tudíž by stejně babička, která měsíc nikam nechodila neušla ani do půlky tohoto monstra.




Když už jsem psala o tom zákazu chození ven, dámy samy nemohou ani na balkón, do umývárny, nesmí do přípravny jídel a neměly by chodit ,,otravovat" sestry do sesterny. Všude jsou totiž na dveřích ,,kule" a nikde není klika, tudíž se nikam bez klíče nemohou dostat. Na svůj pokoj by během dne neměly chodit a na jejich pokoj se nemůžete jít podívat ani vy, pouze, pokud je pacientka ležák.

Babičce při přijetí řekli, že je podvýživená a že by měla přibrat, tudíž jí prý upraví jídelníček. První týden si tudíž babička na stravu vůbec nestěžovala, ale po 14 dnech už začala nadávat. Babička totiž nemůže jíst ryby, ba nemůže je ani cítit, protože se jí z ryb obrací žaludek a hned začne zvracet. I po tomto faktu babičce sestry nadále dávají ryby, tudíž, babička obědy nejí, pouze v případě, že jí dají přílohu bez ryby, což jsou suché brambory nebo suché těstoviny (píšu suché, protože nejsou ani pomaštěné olejem). Každý den, co jsem zatím byla babičku navštívit (a že je to už dost dní) měla babička ke svačině suchou půlku krajíce chleba a kelímek kefíru, tudíž, babička přestala jíst i svačiny, jelikož jíst každý den tohle po 3 měsíce,....sami byste to asi nechtěli už po týdnu jíst. U večeře jsem byla jen jednou, protože vždy mě milá sestra vyhodila ještě dřív než začaly (půl hodiny před koncem návštěvní doby), ale musím říct, že jsem měla co dělat, abych ze sebe nevyvrátila svůj oběd. K večeři totiž měla krajíc chleba namazaný sádlem se škvarky, k tomu natvrdo uvařené vajíčko a půlku banánu. Musím říct, že tuto kombinaci bych si rozhodně nedala, nemluvně o vzhledu této ,,pochoutky". Podtrženo sečteno, babička nepřibrala ani deko.


Když si babička stěžovala, proč musí večer svítit na pokoji světlo, že nemůže spát, začaly všem na noc dávat prášky na spaní. Každý čtvrtek se převlékají postele a babičky se koupají. Moje babička doposud žila sama a je plně soběstačná, takže jí celkem hodně vadí, když se při koupání na ni koukají zdravotní bratři. (jasně, řeknete si, co na ní asi vidí, ale jak by to bylo příjemné vám, když žijete již více jak 20 let sami?)





Po čtyřech měsících, co si babička stěžuje, že je tam jak zavřená ve vězení, jí konečně nabídli, že může chodit jednou týdně na hodinu do dílny, kde pacienti něco vyrábí. Babičku přihlásili do pletení, ale řekněte sami, kolik toho asi tak za 1 hodinu týdně upletete? Proč by nemohla plést déle, když stejně celý den jen sedí na zadku a kouká na televizi?


Největší gól, co mě teda vážně vytočilo je fakt, že sestřičky (i doktorka) berou pedagogickou školu jako totální póvl, který vůbec nemá ve společnosti žádnou cenu. Tak trochu by mě zajímalo, kde by teď byly ony, když by nemohly studovat žádnou školu? Kdo by je asi na těch školách učil, když by nebyli učitelé? Jedna starší sestra se se mnou začala hádat, že pedagogická škola nemůžeme být až tak těžká, že to jenom zveličuju, což mě celkem dost namíchlo. Druhá sestra mě stále vyhazuje půl hodiny před koncem dob návštěv s větou ,,Musíte chodit dřív!" Vážně? Jak mám asi sakra chodit dřív, když chodím přímo ze školy a dřív jak o půl 4 nemám šanci dojít? Vůbec není divné, že se na oddělení plahočím i s těžkým šanonem praxe v rukách a batohem narvaným učením na zádech? No, nejvíce to dorazila doktorka, která babičce řekla, že když pořád tak nadává, že jí nemá kdo zalívat zahrádku, tak ať řekne mě, že stejně beztak nemám co dělat a nudím se doma, protože mi na pajdě nic neděláme. Jen tak pro představu jsem to počítala...Když mi škola (beru nejkratší den) končí 15:15 a vlak by mi jel 15:45, dostanu se na babiččinu zahrádku kolem 17:15, než bych ji pozalévala je 17:45. Když bych nasedla 18:10 na vlak a jela zpět, byla bych v Kroměříži asi v 19:25, než bych došla na internát je 20 hodin. Teď berte v úvahu, že nechodím na obědy a nestihla bych ani večeři, neměla bych čas na přípravu do školy a ani bych už na nic neměla energii. Vážně si myslíte, že by to takhle šlo dlouhodobě dělat? Nemluvně o tom, že zahrádku nemůžete zalít jen jednou za týden. Mým nejkratším dnem je samozřejmě pátek, kdy končím 11:35, jenže to jedu po týdnu domů, kde mě čeká spousta jiných povinností. Druhým nejkratším dnem je čtvrtek, kdy probíhá úklid na internátu, balení si věcí domů, atd...Třetím nejkratším dnem je zmiňovaná středa, kdy jsem ve škole končila 15:15. Myslím, že o pondělí, kdy mi škola končila 16:10 a úterý, kdy jsem končila 17:10 se nemá cenu ani zmiňovat.

Když babičku na začátku dubna přijali na psychiatrii, bylo nám řečeno, že je to čiperka, je samostatná a že počkáme 3 týdny, které tam z pravidla každý přijatý pacient musí být na zkušební dobu, a že si ji budeme moct odvést domů. Dnes už je tam babička 4 měsíce a nemůže se odsud dostat. Do svého bytu ji již nechtějí pustit a tak jí musíme hledat nový domov. Když dostala doktorka do ruky papír s tím, že by mohla jít do jednoho z mnoha nově postavených bytů, nechtěla ani slyšet a žádost zamítla. Zajímavé je, že babičku s doprovodem rodiny pustila na výlet se na byt kouknout, aby se mohla rozhodnout, jestli by do tohoto bytu chtěla jít bydlet. Žádost tedy byla zamítnuta se slovy, že babička potřebuje celodenní péči. A teď se ptám, kam se poděla ta slova:,,... je to čiperka, je samostatná,..."?




Za 4 měsíce, které babička zbytečně trčí v tomto ústavu příšerně zestárla. Zmizela její životní jiskra, energie, barva pleti, pružnost pokožky, odhodlání, chodí pomalu, jen šourá nohama a začaly se jí třást ruce. Dlaně má často celé fialové po neustálých odběrech krve.







A proč je vlastně babička na psychiatrické léčebně?
Babičce se začaly doma ztrácet věci, takže si ,,myslela" že jí chodí do bytu nějací zloději. Když jsme jednoho dne byli u ní na návštěvě, babička osočila taťku, že strašně smrdí, ať se jde vykoupat. Po dlouhém pátrání jsme zjistili, že nesmrdí taťka, nýbrž babiččin koberec v pokoji pro hosty (babička využívá obývací pokoj zároveň jako ložnici, takže má pokoj navíc, do kterého nechodí). Koberec měl na sobě viditelný flek a smrděl, jako by se na něj někdo poblinkal. Když jsme odjeli domů, babička volala na policii, že u ní v bytě někdo musel být, jelikož má na koberci flek a smrdí tím celý pokoj. Po příjezdu policie dorazila i záchranná služba, kterou babičku jako blázna odvezli na psychiatrii.

Popravdě, když jsem byla na návštěvě poprvé, nestačila jsem se divit. Jedna paní velice ráda škubala půjčený župan i anděla (nemocniční bílá košile se zavazováním vzadu) a nebo je ráda namáčela v čaji. Další paní pořád chodí otravovat ostatní a stále po nich něco loudí (nejčastěji cigarety). No a do třetice vám uvedu paní, která neustále křičí.

Návštěvní hodiny oddělení jsou:
Všední dny: 14-17 hodin
SO+NE: 9-11 hodin a 14-17 hodin

Ale jak říkám, mě často jedna sestřička vyhazuje již před půl patou.

A to je pro dnešek z mého Osobníčku vše ;)
Doufám, že se vám tento dlouhý článek líbil a těším se na vás u dalšího dílu ;)
      vaše Lenka

8/13/2016

Vyrábíme! - Kytičky z filcu

Ahojky!

V létě roste spousta květin, a tak si spolu dnes zkusíme vyrobit nějaké pěkně barevné kvítky, které vydrží i přes zimu.

Budete potřebovat:
  • filc, nebo podobnou tvar držící látku
  • nit
  • nůžky
Postup na 5listou kytičku:
Krok 1
Vezmeme si proužek látky, který přeložíme (jako varhánky) na 5 dílů. 

Krok 2
Nyní nůžkami na jeden konec zakulatíme (kulaté okvětní lístky) nebo zašpičatíme (špičaté okvětní lístky).

Krok 3
Poté si vezmeme jehlu a nit, proužek látky rozložíme a začneme kytičku sešívat. Na druhém konci (naproti sestříhnutým lístkům) začnete kytičku škrobit. Jednoduše budete jehlu po kouskách propichovat tam a zase zpátky až dojdete úplně na konec.

Krok 4
Konce nití pořádně utáhněte a zavažte na suk. Zbytky nitě odstřihněte.

Postup na kulatou kytičku (střapatá):
Kulatá kytička je mnohem jednodušší a rychlejší.
Postup je stejný jako na 5listou kytičku, akorát nemusíte proužek látky skládat a stříhat okvětní lístky, prostě jen sešijete proužek látky do kolečka ;)
Postup na skládanou kytičku (růžička):
Krok 1
Z filcu si vystřihněte 9 stejně velkých koleček.

Krok 2
Kolečka si přeložte na čtvrtiny. 

Krok 3
4 kolečka přepůlená na čtvrtiny si poskládejte vedle sebe tak, aby vytvořili kruh.

Krok 4
Nyní kolečka sešijte k sobě. Poté udělejte znovu to stejné (budete mít 2 vrstvy koleček na sobě)

Krok 5
Poslední kolečko přišijte do středu vaší kytičky (střed všech koleček)


Pokud budete chtít i lístky, prostě jen vystřihněte ze zeleného filcu kapičku ;)

Prosím o dodržování autorských práv !!!Pokud chcete fotky či text někam kopírovat dovolte se autora (tím myslím samozřejmě sebe) a u zkopírovaného uveďte citaci, také bych byla ráda, kdyby jste mi o tom dali vědět, kde se mé příspěvky nachází !!!

Doufám, že se vám budou kytičky líbit a že si vytvoříte malou domácí zahrádku ;)

                vaše Lenka :o)

8/10/2016

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 12.

Bratr jede na výlet


Minulý týden doběhl bratr vesele ze školy a v ruce držel úkolníček. Když běžel po schodech do čtvrtého patra, třepal úkolníčkem v ruce a křičel: „Lenkooo, to neuhodneš kam jedem na výlet!“ Kam jedou se školou bych vážně neuhodla, ale celkem mě to zajímalo, a tak jsem mu řekla, že když už ten úkolníček drží, tak ať mi to přečte. Bratr četl, že jedou do Strážnice, že navštíví skanzen, zámek, že pojedou na lodi po Baťově kanálu, a další informace. Všechno se mi zdálo v pohodě, ale předposlední věta mě nějak zaskočila. Originální cena 450Kč? Jaká originální cena, co je na tom sakra originálního napadlo mě. No, jediné co na ní bylo originální, byla bratrova fantazie, protože na nalepeném lístečku od pana učitele stála ne originální, nýbrž orientační cena. Když nastal den D a bratr šel s baťůžkem ke škole, šli jsme ho k autobusu doprovodit. Po cestě brácha básnil o tom, jak se těší a já mu jen opakovala, ať mi nezapomene koupit turistické vizitky. Najednou kolem nás projelo auto a bratr se začal strašně smát. Vůbec jsem nechápala proč a tak jsem se ho zeptala. Ten mi odpověděl, že to auto mělo značku začínající na „1AU“, takže to vypadalo, jak kdyby měl na autě napsané „JAU“. Taťka jen odvětil: „To je toho, starý značky byly lepší, to Prostějováci měli na značce PVC“ Po této odpovědi jsme se začali všichni strašně smát a taťka se ptal bratra: „Víš co je to PVC, že jo!“ Bratr odvětil, že jo, ale když jsem se zeptala, ať mi teda řekne co to je, po jeho odpovědi jsme se začali vyloženě řezat smíchy. PVC podle bratra jsou totiž pánské záchody, protože je tam to P jako pánské a VC. Když jsme se konečně uklidnili, přijel autobus a bratr zmizel za velkým černým sklem za zatáčkou. Když pak měl přijel bratr domů, šla jsem ho vyhlížet k autobusu. Hned jak vyšel po schodech ven, ptala jsem se ho, jak se mu výlet líbil a jestli mi koupil slibované turistické vizitky. Bratr hned vytáhl peněženku a podával mi balíček vizitek. Když jsem se s nedočkavostí dívala, jestli mi opravdu koupil ty, co jsem chtěla, zarazila jsem se. Vizitka zámku totiž byla v balíčku 3x. Když jsem se ptala, proč to sakra koupil 3x, vysvětlil mi, že vizitku napřed koupil 2x ve skanzenu a pak znovu na zámku, protože si myslel, že je to úplně jiné. No, prostě moje malé trdlo.

OSOBNÍČEK - Úvod

Ahojky, já jsem Lenka a i když už jsem několikrát slyšela, že jsem ještě mladá a nemůžu mít žádné zkušenosti, věřte nebo ne, už toho mám spoustu za sebou. Říká se, že zkušenostmi a chybami se člověk učí, no podle mě je to opravdu veliká pravda. Čím jsem starší, tak si uvědomuji spoustu věcí co jsem doposud dělala špatně a snažím se ledacos změnit. Za poslední 3 roky svého života jsem úplně změnila pohled na svět, už se na něj nedívám přes zamlžená skla bulíků všech ostatních, ale snažím se dívat se na svět vlastníma očima a udělat si svůj vlastní názor na věc. Přijde mi, že dnešní generace jen pasivně přijímá informace z televize nebo od ostatních lidí a co oni slyší je fakt, přes který nejede žádný vlak, jenže co když je všechno úplně jinak, jenže oni jsou jen líní použít svůj selský rozum, kouknout na problém z jiného úhlu pohledu a vytvořit si svůj vlastní názor? Já nechci nikomu nic vnucovat, chci, aby si každý uvědomil, čeho chce v životě dosáhnout, jaké jsou jeho priority a zájmy, aby si uvědomil své vlastní já, aby používal svůj mozek a nenechal se od ostatních chytráků tahat za nos...
Za poslední 3 roky jsem si uvědomila, že jsem rychle dospěla a strašně dlouho jsem věřila všem těm žvástům, co vám z každé strany hučí do hlavy, ale teď jsem se rozhodla si všechno přebrat ve své hlavě, udělat si svůj názor, na který máte všichni své právo, rozhodla jsem se pomáhat druhým, kteří to opravdu potřebují a předávat své poznatky dál. Více mi přirostla k srdci příroda a snažím se ji chránit a pomáhat jí, co nejvíce to jde. Zajímám se o dobrovolné činnosti a snažím se rozšiřovat okruh své působnosti. Každý chce jedou být vyjímečný a na sklonku svého života se otočit a říct: ,,Podívejte, tak tohle jsem dokázal!"

A proč Osobníček? Je to spojení slov OSOBní deNÍČEK a touto nenásilnou formou chci předávat své zkušenosti, poznatky a zážitky dál, protože jak jsem již jednou napsala, zkušenostmi a chybami se člověk učí ;)

8/03/2016

Vyrábíme! - Aby pás neřezal...

Ahojky šikulové a šikulky!

Taky se vám někdy stalo, že vás pás v autě příšerně řezal do krku? Pokud ano, není nic lepšího než si vyrobit polštářek, který vás před řezajícím pásem ochrání.
Budete potřebovat:
  • měkkou látku (já použila mikropolar, ze kterého se dělají deky a někteří plyšáci)
  • měkkou výplň (např.: do polštářů, ale pokud ji nemáte, bude stačit více vrstev měkké látky)
  • suchý zip
  • tavnou lepicí pistoli
Postup:
Krok 1
Z látky si ustřihněte větší obdélník (šířka obdélníku je šířka pásu x 3, výška obdélníku je jen na vás, ale pamatujte, že látku přepůlíte).
Krok 2
Látku přeložte v půli a slepte další 2 strany. (vznikne vám malá kapsička)

Krok 3
Nyní do polštářku poslední neslepenou stranou vložte výplň.

Krok 4
Slepte poslední 4. stranu.
Krok 5
Polštářek si 2x přelomte, aby měl 3 díly. Nyní vidíte, jak bude polštářek široký a vysoký na pásu. 

Krok 6
Nyní na místo, kde se překrývají dvě strany obdélníku přilepte suchý zip. Ten je na polštářku proto, abyste jej mohli lehce na pás nasadit a v případě, že se vám ušpiní i sundat a vyprat ;)








Výletům zdar a v autě už jen pohodlně ;)
                     vaše Lenka



Prosím o dodržování autorských práv !!!
Pokud chcete fotky či text někam kopírovat dovolte se autora (tím myslím samozřejmě sebe) a u zkopírovaného uveďte citaci, také bych byla ráda, kdyby jste mi o tom dali vědět, kde se mé příspěvky nachází !!!

Můj bráška - Malý Einstein s ADHD - Kapitola 11.

Domácí mazlíčci

Myslím, že každé malé dítě jednou dospěje do věku, kdy si strašně moc přeje nějakého toho domácího mazlíčka. Tudíž zůstává samozřejmostí, že i bratr tohoto věku dosáhl a strašně moc žadonil o rádoby domácího mazlíčka. Běžně si děti přejí psa, kočku, králíka nebo třeba morče, ale to můj bratr ne, když už zvíře, tak pořádné! Bratr si usmyslel, že chce za každou cenu kozu. Dokonce si na ni jeden čas i šetřil, ale naštěstí se nám mu to povedlo jakštakš vymluvit, protože koza v paneláku by asi vážně být nemohla. Prvním bratrovým domácím mazlíčkem byl můj křeček, o kterého se mi staral, když jsem nebyla doma. Bratr se s Mydlinkou kamarádil až tak moc, že si ji každý den bral do ruky, nechal ji běhat po bytě a dával jí pusinky. Ještě dnes mám živě před očima scénu, kdy mě taťka seřval, když jsem ráno vstávala do školy, a to z toho důvodu, že se vzbudil ve 3 hodiny ráno s divným pocitem, že ho něco lechtá na břichu. Když pak otevřel oči, na břichu mu seděla krásně uvelebená křečice Mydlinka. Bratr jí hold chtěl dát volnost a tak jí nechal otevřená dvířka od klece. U Mydlinky to však neskončilo a po ní přišli ještě dva její nástupci. Když už nás přestalo bavit čistit klece, rozhodli jsme se čistit akvárka. Dalšími a vlastně i současnými bratrovými i taťkovými mazlíky jsou dvě želvy, Líza a Chuděra. Nejlepším faktem je, že Líza je vlastně želvák. Chuděru taťka donesl z práce, prý ji našel na kolejích. Želvička měla přejetý ocas a přední nohu, tudíž si nezasloužila jinačí jméno než prostě Chuděra. Bratr chtěl jednou vzít obě želvy ven na procházku, ale nejlepší nápad to opravdu nebyl. Nemám tušení, kde se vzalo přirovnání pomalý jako želva, ale u vodních želv to opravdu neplatí. Jan co se rozkoukali, už byly ta tam. Jak na potvoru se každá rozběhla na jinou stranu, takže jsme je nestačili chytat. Z ničeho nic bratr začal brečet, že ho želva kousla. Když jsem k němu přiběhla, držel želvu v rukách hlavou k jeho tělu a želva držela zahryzlé jeho tričko. Když jsem mu řekla, ať nebrečí, že mu drží jen tričko, bratr po mě vykřikl: ,,No jasně že drží jenom tričko, když už jsem ju uškubl!“. A přece jen. Pod tričkem měl na břichu vytetovaný krásný zkus od želvy. U kousnutí do břicha to však neskončilo. Bratr chtěl dělat machra a povídat si se želvami přesně tak, jak to umí taťka, ale výsledkem bylo jen to, že ho jedna z nich krásně kousla do prstu. Jednou, se dokonce bratr rozhodl vzít jednu z želv na výstavu domácích mazlíčků. Po příchodu místnosti zápisu se jej jedna paní ptala, jaké jméno ta želva má, a jestli je to kluk nebo holka. Brácha se na želvu chvíli díval, pak se otočil a říká mi: ,,Ty, Leňo, jak že jí to říkáme? Když já nevím kterou jsem to vzal!“. Když jsem mu oznámila, že si nedopatřením ráno želvy vyměnil a místo upravené a umyté Chuděry si vzal špinavou Lízu a ještě k tomu v období její výměny krunýře, bratr koukl na tu paní a říká jí: ,,To je Líza, víte, ale on je to vlastně kluk, takže tam napište, že je to Lízák.“ U želv jeho touhy po mazlíčcích neskončili. Například o Vánocích chtěl sestřenici ukrást její morče, protože se mu strašně líbilo. Touha po koze, ho však do dnešních dnů pořád nepřešla. Na zahradě si za kamarády našel žížaly, pavouky a kdejaké brouky včetně berušek, což jsem nevěděla. Když bratrovi seděla jedna z těch jeho kamarádek na hlavě, odcvrnkla jsem ji pryč. Když se mě bratr zeptal, co to dělám, co na té hlavě měl, odpověděla jsem mu, že mu ve vlasech seděla beruška. Bratra by se v té chvíli krve nedořezal a začal příšerně křičet: ,,Ty seš tak blbá, že to ani není možný! To nebyla beruška, to byla moje kamarádka Karlička!“


8/02/2016

Zpátky do školy - pastelkovník

Ahojky šikulové a šikulky!

Několik let jsem prohlížela různé stránky a slintala přes obrazovku po nějakém pěkném pastelkovníku, jenže všechny pastelkovníky byly příšerně drahé a tak jsem si o něm mohla jen nechat zdát. Po několika letech jsem se rozhodla, že si konečně nějaký menší pastelkovník vyrobím a taky se tak stalo, no, a já vám ukážu jak to dopadlo.

Můj pastelkovník vypadá takto:

Na výrobu budete potřebovat:
  • čtverec z pevné látky (nejlépe nějaká omyvatelná)
  • o kus větší kruh z barevné látky (může být i čtverec, jen dbejte na to, aby byl o 4-5cm větší než čtverec z pevné látky, který budete mít uvnitř)
  • kus gumičky (asi 20-30cm)
  • tavnou lepicí pistoli + náplně
  • stužku na obvázání (asi 20-30cm) nebo kratší a na konce přiděláte suchý zip (já použila tuto variantu)
  • suchý zip (nemusí být)
  • pastelky
Postup:
Krok 1
Čtverec si přilepte na větší kus látky ze tří stran. Nezapomeňte vlepit mezi látky gumičku. (slepte vrchní a spodní strany + 1 boční - pozor, fotografie je otočená na výšku!)

Krok 2
Nyní si naměřte díly pro pastelky. (vždy přilepte kousek gumičky, přiložte pastelku a na druhém konci opět přilepte gumičku --> tak vám vzniknou poutka na pastelky)

Krok 3
Druhou stranu gumičky také vlepte do látek a slepte i poslední stranu.

Krok 4
Nyní si přeložte strany kruhu (nebo čtverce) dovnitř, aby byly úhledné a látka se netřepila a slepte. Tyto strany vám také budou dělat takovou kapsičku, do které schováte špičky a konce vašich pastelek, tudíž se nemůže stát, že by vám z pouzdra pastelky vypadly.

Krok 5
Ke kraji jedné strany přilepte konec vaší stužky (pouze v případě, že ke stužce připevníte i suchý zip, pokud chcete mít pouzdro na zavázání, přilepte stužku uprostřed ne na konci!). Na oba konce stužky přilepte kousek suchého zipu.

A pouzdro je hotové!

Pokud chcete, můžete si pouzdro ještě nějak vyzdobit, já budu asi zdobit barvami na textil ;)

Prosím o dodržování autorských práv !!!Pokud chcete fotky či text někam kopírovat dovolte se autora (tím myslím samozřejmě sebe) a u zkopírovaného uveďte citaci, také bych byla ráda, kdyby jste mi o tom dali vědět, kde se mé příspěvky nachází !!!

Doufám, že se vám tento návod líbil a že si jeden takovýto pastelkovník taky vyrobíte ;)
Přeji příjemné tvoření :)

                    vaše Lenka