Ahojky všichni !
Musím se přiznat k jedné strašné věci, a to té, že nemám moc v lásce pejskaře. Vždy jsem si myslela, že jsou jen dva typy pejskařů, a to ti, kteří se chovají slušně, pouští pejsky jen na vyhrazené místa a po svých miláčcích sbírají jejich výkaly, no a pak ti, kteří pouští své mazlíčky všude, nechají je na vás štěkat, skákat a slintat a co je nejhorší, výkaly svých mazlíčků nechávají na místě, kam je zrovna jejich miláček vykonal.
Vždy jsem většinou potkávala ten druhý typ pejskařů. Nesnášela jsem, když jsem musela uklízet kolem našeho domu. Schody do domu byly vždy počůrané a na chodníku byla spousta krásně hnědých hromádek. Po těchto zkušenostech jsem všechny pejskaře hodila do jednoho pytle a vždy když jsem viděla někoho se psem, okamžitě jsem se mu snažila kilometrovým obloukem vyhnout.
Jenže po minulém víkendu stráveném na návštěvě u babičky jsem velice rychle změnila na pejskaře názor.
Když jsem šla s bratrem v sobotu ve Veselí nad Moravou do parku, šel proti mně jeden pán s paní a pejskem (myslím, že to byl vlčák, ale moc dobře si to nepamatuji). Pejsek byl velice vychovaný, šel hned vedle pána a ani na krok se od něj nehnul. Když pejsek zjistil, že jdu přesně v jeho trase, bez problému mě obešel a znovu se připojil k pánovi. Nejlepším faktem (což mě nejvíc překvapilo) však bylo to, že byl pejsek vycvičený k tomu, že hledal v trávě odpadky. Pejskův pán vždy odpadek zvedl a s plnýma rukama odcházel k nejbližšímu odpadkovému koši.
Takovéto okamžiky ve svém životě miluji, protože mi ukazují, že na světě pořád ještě existuji mírumilovní lidé, kteří jsou schopní kdykoliv s čímkoliv a komukoliv pomoci. Po této zkušenosti se mi opět o něco víc otevřely oči a celkově pohled na celý život.
Touto cestou chci poděkovat všem takovýmto hodným a dobrotivým lidem, kteří i přes zkaženost tohoto světa mají stále srdce na pravém místě.
Mám vás všechny strašně moc ráda,
vaše Lenka
Musím se přiznat k jedné strašné věci, a to té, že nemám moc v lásce pejskaře. Vždy jsem si myslela, že jsou jen dva typy pejskařů, a to ti, kteří se chovají slušně, pouští pejsky jen na vyhrazené místa a po svých miláčcích sbírají jejich výkaly, no a pak ti, kteří pouští své mazlíčky všude, nechají je na vás štěkat, skákat a slintat a co je nejhorší, výkaly svých mazlíčků nechávají na místě, kam je zrovna jejich miláček vykonal.
Vždy jsem většinou potkávala ten druhý typ pejskařů. Nesnášela jsem, když jsem musela uklízet kolem našeho domu. Schody do domu byly vždy počůrané a na chodníku byla spousta krásně hnědých hromádek. Po těchto zkušenostech jsem všechny pejskaře hodila do jednoho pytle a vždy když jsem viděla někoho se psem, okamžitě jsem se mu snažila kilometrovým obloukem vyhnout.
Jenže po minulém víkendu stráveném na návštěvě u babičky jsem velice rychle změnila na pejskaře názor.
Když jsem šla s bratrem v sobotu ve Veselí nad Moravou do parku, šel proti mně jeden pán s paní a pejskem (myslím, že to byl vlčák, ale moc dobře si to nepamatuji). Pejsek byl velice vychovaný, šel hned vedle pána a ani na krok se od něj nehnul. Když pejsek zjistil, že jdu přesně v jeho trase, bez problému mě obešel a znovu se připojil k pánovi. Nejlepším faktem (což mě nejvíc překvapilo) však bylo to, že byl pejsek vycvičený k tomu, že hledal v trávě odpadky. Pejskův pán vždy odpadek zvedl a s plnýma rukama odcházel k nejbližšímu odpadkovému koši.
Takovéto okamžiky ve svém životě miluji, protože mi ukazují, že na světě pořád ještě existuji mírumilovní lidé, kteří jsou schopní kdykoliv s čímkoliv a komukoliv pomoci. Po této zkušenosti se mi opět o něco víc otevřely oči a celkově pohled na celý život.
Touto cestou chci poděkovat všem takovýmto hodným a dobrotivým lidem, kteří i přes zkaženost tohoto světa mají stále srdce na pravém místě.
Mám vás všechny strašně moc ráda,
vaše Lenka
Žádné komentáře:
Okomentovat