Na kolo!
Po dlouhé zimě opět nastalo teplejší období, a tak
jsme se rozhodli vyrazit si na projížďku na kolech. Vytáhli jsme kola ze sklepa
a zjišťovali ztráty. Kola jsme nafoukli, zkontrolovali brzdy, nasadila jsem
bratrovi spadený řetázek a vrhla se na kontrolu světel. Já si na řídítka
našroubovala zbrusu nové ledkové světlo, protože mi s ním bratr minulý rok
flákl o zem. Bratr si pro změnu našrouboval nový kovový zvonek, protože
plastové trubky se neukázaly jako ideální věc pro někoho, kdo s kolem tříská
o zem. Když jsem zkoušela svoje zadní světlo, zjistila jsem, že nesvítí. A tak
jsem ze skříně vytáhla nové baterie s tušením, že jsou určitě vybité. Když
jsem světlo rozdělala, ujala se mě hrůza. Jedna baterie byla vyteklá. Bratr
však velmi pohotově zareagoval: ,,Há, ty máš plesnivý baterky! Koukej, jak jsou
chlupatý!“. Baterie jsem tedy vyjmula, světlo trochu očistila, vyměnila
baterie, a když už jsem si řekla, že je moje kolo v pořádku, šla jsem se
kouknout na bratrovo kolo. Schválně jsem se podívala na řídítka, jak si zvonek
přišrouboval, když už to chtěl dělat sám a co nevidím, nechal si tam držák na
bývalou trubku. Když jsem se ho ptala, proč to neoddělá, když je mu to
k ničemu, odvětil, že by to ještě fungovalo, kdyby měl váček. Toto slovo
mě celkem zarazilo, a tak jsem mu řekla, že trubka na kolo bohužel žádný váček
nevlastní. U bratrovi druhé odpovědi jsem však litovala toho, že jsem se vůbec
ozývala. Jeho odpověď totiž zněla takto: ,,No tak ten měchýř co se mačká no!“.
Začala jsem se strašně smát, vysvětlovala jsem mu, že měchýř má tak akorát mezi
nohama a kdyby došel do obchodu s tím, že chce měchýř na kolo, tak by se
mu tak akorát vysmáli. Jakmile jsme dořešili tuto zapeklitou situaci
s měchýřem, nasedli jsme na kola a já se nestačila divit. Bratrovo kolo bylo
zase o něco vyfouklé. Říkala jsem si, že asi píchl, jenže dvě kola naráz by
snad nepíchnul nikdo. S tímto problémem pomohl až děda, který zjistil, že
má zteřelé ventilky. Tak mu je hned vyměnil a my se konečně po dvou hodinách
příprav mohli vydat na cestu. Ujeli jsme po cyklostezce asi 2 kilometry, a
bratr si chtěl udělat pauzu. Zastavili jsme na mostě přes malý teňounký
potůček. To však byla zásadní chyba. Bratr začal lozit po zábradlí a najednou
zmizel pod most. Pod mostem však byl nános asi třiceti centimetrů bahna, který
bratra neodradil od myšlenky, že to prostě proleze z jedné strany na
druhou. Když vylezl, měl boty jako hnědé papuče. Po této zkušenosti jsem si
řekla, že projížďky na kole ještě na chvíli odložíme. Nejlepší zápich však byl,
když na tento most došli tři asi desetiletí kluci a ten jeden začal křičet:
,,Hele kluci, nějakej magor lezl pod most, koukněte na ty stopy!“
Žádné komentáře:
Okomentovat