Pokud sledujete můj youtubový kanál, tak už určitě víte, že chodím na návštěvu za babičkou do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Konkrétně chodím na oddělení 19A, které je určeno pro ženy nad 65 let a tudíž i pro to, mě celkem zarazil vzhled a režim dne na tomto oddělení.
Než budete vpuštěni na návštěvu, nasadíte si na chodbě modré igelitové návleky a zazvoníte na zvonek. Po chvíli vám otevře zdravotní sestřička či bratr, vy nahlásíte ke komu jdete a oni vám tu dotyčnou zavolají ke stolečku. Na tomto by nebylo zatím nic zvláštního, ale když budete číst dál, zaručuji vám, že na konci článku jen budete nevěřícně kroutit hlavou.
Když vstoupíte dveřmi dovnitř, objevíte se ve velké místnosti, kde je 6 stolů s židličkami. Tato místnost slouží jako jídelna a zároveň i místo pro návštěvy. Všechna okna na oddělení jsou velká, trojdílná, celkem vysoko posazená (když si stoupnu vedle okna, mám jeho spodní hranu u prsou) a i přes to zamřížovaná. Zde si kladu otázku, proč se staré babičky mají cítit jako ve vězení? To si jako opravdu někdo myslí, že by tím oknem mohly utéct? Vždyť více jak 3/4 z nich nejsou schopné ani stát na vlastních nohách, natož tak vylézt si na židli, prolézt oknem a na druhé straně dělat kaskadéra...
Co mě velmi zarazilo, když jdu na návštěvu je jedna malá ,,kaplička" zastrčená úplně v rohu areálu. První dva týdny jsem kolem této budovy chodila úplně v klidu, aniž bych si jí všímala, myslela jsem si, že je to kaplička, kam se třeba mohou věřící jít modlit, ale moje představa byla úplně jiná než skutečnost...
Ve skutečnosti je totiž ,,kaplička" patologickým oddělením... Osobně si myslím, že se na tomto oddělení dveře nemusejí ani zavírat, protože během prvních dvou měsíců, co byla babička umístěna do psychiatrické léčebny umřely na oddělení 19A hned 4 babičky.
Hned na jídelnu navazuje několik dveří, které vedou do přípravny jídel, místnosti doktorky, pokoj pro ležáky, dveře výtahu, koupelna, dveře na balkón, na který mimochodem nemají pacienti volný přístup, musí říct sestrám, aby jim odemkli a jedny průchozí dveře do další místnosti, kde babičky celý den sedí na svých místech a koukají na televizi.
Dámy nemohou chodit samy ven, ani sestřičky je ven nevezmou, mohou pouze v doprovodu rodinného příslušníka, jenže jednou, když jsem babičku chtěla vzít ven, bylo zrovna po dešti a ještě mírně mrholilo a podruhé bylo prý zase příliš sluníčko a oni mi babičku v tom sluníčku nemůžou ,,půjčit" ven. Navíc, areál je velmi velký, tudíž by stejně babička, která měsíc nikam nechodila neušla ani do půlky tohoto monstra.
Když už jsem psala o tom zákazu chození ven, dámy samy nemohou ani na balkón, do umývárny, nesmí do přípravny jídel a neměly by chodit ,,otravovat" sestry do sesterny. Všude jsou totiž na dveřích ,,kule" a nikde není klika, tudíž se nikam bez klíče nemohou dostat. Na svůj pokoj by během dne neměly chodit a na jejich pokoj se nemůžete jít podívat ani vy, pouze, pokud je pacientka ležák.
Babičce při přijetí řekli, že je podvýživená a že by měla přibrat, tudíž jí prý upraví jídelníček. První týden si tudíž babička na stravu vůbec nestěžovala, ale po 14 dnech už začala nadávat. Babička totiž nemůže jíst ryby, ba nemůže je ani cítit, protože se jí z ryb obrací žaludek a hned začne zvracet. I po tomto faktu babičce sestry nadále dávají ryby, tudíž, babička obědy nejí, pouze v případě, že jí dají přílohu bez ryby, což jsou suché brambory nebo suché těstoviny (píšu suché, protože nejsou ani pomaštěné olejem). Každý den, co jsem zatím byla babičku navštívit (a že je to už dost dní) měla babička ke svačině suchou půlku krajíce chleba a kelímek kefíru, tudíž, babička přestala jíst i svačiny, jelikož jíst každý den tohle po 3 měsíce,....sami byste to asi nechtěli už po týdnu jíst. U večeře jsem byla jen jednou, protože vždy mě milá sestra vyhodila ještě dřív než začaly (půl hodiny před koncem návštěvní doby), ale musím říct, že jsem měla co dělat, abych ze sebe nevyvrátila svůj oběd. K večeři totiž měla krajíc chleba namazaný sádlem se škvarky, k tomu natvrdo uvařené vajíčko a půlku banánu. Musím říct, že tuto kombinaci bych si rozhodně nedala, nemluvně o vzhledu této ,,pochoutky". Podtrženo sečteno, babička nepřibrala ani deko.
Po čtyřech měsících, co si babička stěžuje, že je tam jak zavřená ve vězení, jí konečně nabídli, že může chodit jednou týdně na hodinu do dílny, kde pacienti něco vyrábí. Babičku přihlásili do pletení, ale řekněte sami, kolik toho asi tak za 1 hodinu týdně upletete? Proč by nemohla plést déle, když stejně celý den jen sedí na zadku a kouká na televizi?
Největší gól, co mě teda vážně vytočilo je fakt, že sestřičky (i doktorka) berou pedagogickou školu jako totální póvl, který vůbec nemá ve společnosti žádnou cenu. Tak trochu by mě zajímalo, kde by teď byly ony, když by nemohly studovat žádnou školu? Kdo by je asi na těch školách učil, když by nebyli učitelé? Jedna starší sestra se se mnou začala hádat, že pedagogická škola nemůžeme být až tak těžká, že to jenom zveličuju, což mě celkem dost namíchlo. Druhá sestra mě stále vyhazuje půl hodiny před koncem dob návštěv s větou ,,Musíte chodit dřív!" Vážně? Jak mám asi sakra chodit dřív, když chodím přímo ze školy a dřív jak o půl 4 nemám šanci dojít? Vůbec není divné, že se na oddělení plahočím i s těžkým šanonem praxe v rukách a batohem narvaným učením na zádech? No, nejvíce to dorazila doktorka, která babičce řekla, že když pořád tak nadává, že jí nemá kdo zalívat zahrádku, tak ať řekne mě, že stejně beztak nemám co dělat a nudím se doma, protože mi na pajdě nic neděláme. Jen tak pro představu jsem to počítala...Když mi škola (beru nejkratší den) končí 15:15 a vlak by mi jel 15:45, dostanu se na babiččinu zahrádku kolem 17:15, než bych ji pozalévala je 17:45. Když bych nasedla 18:10 na vlak a jela zpět, byla bych v Kroměříži asi v 19:25, než bych došla na internát je 20 hodin. Teď berte v úvahu, že nechodím na obědy a nestihla bych ani večeři, neměla bych čas na přípravu do školy a ani bych už na nic neměla energii. Vážně si myslíte, že by to takhle šlo dlouhodobě dělat? Nemluvně o tom, že zahrádku nemůžete zalít jen jednou za týden. Mým nejkratším dnem je samozřejmě pátek, kdy končím 11:35, jenže to jedu po týdnu domů, kde mě čeká spousta jiných povinností. Druhým nejkratším dnem je čtvrtek, kdy probíhá úklid na internátu, balení si věcí domů, atd...Třetím nejkratším dnem je zmiňovaná středa, kdy jsem ve škole končila 15:15. Myslím, že o pondělí, kdy mi škola končila 16:10 a úterý, kdy jsem končila 17:10 se nemá cenu ani zmiňovat.
Když babičku na začátku dubna přijali na psychiatrii, bylo nám řečeno, že je to čiperka, je samostatná a že počkáme 3 týdny, které tam z pravidla každý přijatý pacient musí být na zkušební dobu, a že si ji budeme moct odvést domů. Dnes už je tam babička 4 měsíce a nemůže se odsud dostat. Do svého bytu ji již nechtějí pustit a tak jí musíme hledat nový domov. Když dostala doktorka do ruky papír s tím, že by mohla jít do jednoho z mnoha nově postavených bytů, nechtěla ani slyšet a žádost zamítla. Zajímavé je, že babičku s doprovodem rodiny pustila na výlet se na byt kouknout, aby se mohla rozhodnout, jestli by do tohoto bytu chtěla jít bydlet. Žádost tedy byla zamítnuta se slovy, že babička potřebuje celodenní péči. A teď se ptám, kam se poděla ta slova:,,... je to čiperka, je samostatná,..."?
Za 4 měsíce, které babička zbytečně trčí v tomto ústavu příšerně zestárla. Zmizela její životní jiskra, energie, barva pleti, pružnost pokožky, odhodlání, chodí pomalu, jen šourá nohama a začaly se jí třást ruce. Dlaně má často celé fialové po neustálých odběrech krve.
A proč je vlastně babička na psychiatrické léčebně?
Babičce se začaly doma ztrácet věci, takže si ,,myslela" že jí chodí do bytu nějací zloději. Když jsme jednoho dne byli u ní na návštěvě, babička osočila taťku, že strašně smrdí, ať se jde vykoupat. Po dlouhém pátrání jsme zjistili, že nesmrdí taťka, nýbrž babiččin koberec v pokoji pro hosty (babička využívá obývací pokoj zároveň jako ložnici, takže má pokoj navíc, do kterého nechodí). Koberec měl na sobě viditelný flek a smrděl, jako by se na něj někdo poblinkal. Když jsme odjeli domů, babička volala na policii, že u ní v bytě někdo musel být, jelikož má na koberci flek a smrdí tím celý pokoj. Po příjezdu policie dorazila i záchranná služba, kterou babičku jako blázna odvezli na psychiatrii.
Popravdě, když jsem byla na návštěvě poprvé, nestačila jsem se divit. Jedna paní velice ráda škubala půjčený župan i anděla (nemocniční bílá košile se zavazováním vzadu) a nebo je ráda namáčela v čaji. Další paní pořád chodí otravovat ostatní a stále po nich něco loudí (nejčastěji cigarety). No a do třetice vám uvedu paní, která neustále křičí.
Návštěvní hodiny oddělení jsou:
Všední dny: 14-17 hodin
SO+NE: 9-11 hodin a 14-17 hodin
Ale jak říkám, mě často jedna sestřička vyhazuje již před půl patou.
A to je pro dnešek z mého Osobníčku vše ;)
Doufám, že se vám tento dlouhý článek líbil a těším se na vás u dalšího dílu ;)
vaše Lenka
Žádné komentáře:
Okomentovat